Josefa Sudka veřejnost vnímá jako autora romantických aranžovaných zátiší, jejichž estetická i technická kvalita je předmětem obdivu laiků i odborníků. Je také oceňován jako tvůrce reklamních snímků, portrétů a fotografických knih městské krajiny a architektury.
Současná výstava Smutná krajina, která je až do 20. března přístupná v Císařské konírně Pražského hradu, představuje jiného Sudka. Autor tu projevil mimořádný smysl pro zachycení tichého nářku zbědovaných severních Čech. Zaznamenává smutek a beznaděj zraněné krajiny stejně dobře, jako dříve zachycoval krásu a něhu deštivého dne z okna újezdského ateliéru.
Soubor vznikal na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století, v době, kdy se naplno rozjížděla osudová proměna Mostecka, jehož bohatstvím i smůlou byly zásoby hnědého uhlí. Sudek dokumentuje postupné umírání krajiny, která si ještě díky několika zachovalým stavbám a krajinným prvkům pamatuje na svou někdejší krásu a na své bývalé obyvatele. Vůdčím motivem snímků je vytěsňování přirozeného řádu a jeho nahrazování lidským nepořádkem. Není to řvavá obžaloba, je to němý úžas krajiny nad tím, co s ní lidé dokázali udělat.
Soubor postrádá prvoplánovou líbivost. Naopak, fotografie tonalitou, použitím rozptýleného denního světla a zachycením krajiny pod těžce šedou oblohou vyvolávají pocit sklíčenosti, panoramatický formát vtahuje diváka do obrazu a zprostředkovává mu pocit, že ne Sudek, ale on sám obhlíží zanedbané Mostecko.
Soubor Smutná krajina je výjimečný nejen formátem, technikou nebo poměrně dlouhou dobou vzniku. Odhaluje Sudka jako fotografa, jehož prioritou je dokumentární zachycení nepřikrášleného prostředí. Důležitým rysem jeho fotografií je záznam vývoje změn v krajině. Fotografuje stejné objekty a krajinné dominanty za různých světelných podmínek a v různých časových intervalech a takto sleduje jejich postupné přetváření a mizení.
Celkovému dojmu z fotografií napomáhá i zvolená technika kontaktních zvětšenin, jejichž charakteristikou je kromě dokonalého prokreslení každého detailu a neexistence rušivého zrna i absence výraznějšího kontrastu.
Josef Sudek: z cyklu Smutná krajina
Josef Sudek plánoval zveřejnit své panoramatické snímky ze severních Čech ve formě knihy. Obtížná reprodukovatelnost fotografií společně s dokumentární syrovostí a celkově negativním vyzněním přispěly k tomu, že kniha ve své době nebyla publikována. Obsáhlý katalog vyšel až k Sudkově mnichovské výstavě v roce 1998, českou verzi knihy vydala Galerie výtvarného umění v Litoměřicích. U příležitosti pražské výstavy souboru Smutná krajina připravilo nakladatelství Kant ve spolupráci se Správou Pražského hradu její druhé vydání.
Je správné, když se kurátoři fotografických výstav nespoléhají na osvědčené „trháky“, expozice notoricky známých autorů a jejich nejoblíbenějšéch souborů. Smutná krajina Josefa Sudka potvrzuje dokumentární sílu fotografie, která, je-li vytvořena geniálním autorem, dokáže diváka vtáhnout do snímku a přenést na něj atmosféru doby svého vzniku.
Josef Sudek (1896–1976) byl původním povoláním knihař. Po zranění v první světové válce, kdy mu byla amputována pravá ruka, začal rozvíjet svůj fotografický talent. Na začátku dvacátých let studoval na legendární Státní grafické škole v Praze. Od roku 1927 provozoval vlastní živnost na pražském Újezdě, v třicátých letech se zaměřil na portrétní, reprodukční a reklamní fotografii. Po vypuknutí druhé světové války došlo k zásadní proměně v Sudkově tvorbě, opustil funkcionalistické pojetí snímků a přiklonil se k subjektivně orientované fotografii. Od konce druhé světové války až do své smrti vytvářel dlouhodobé cykly na nejrůznějších místech Čech a Moravy, mimo jiné v severomoravských Beskydech (prales Mionší, Hukvaldy) nebo na Mostecku.
Josef Sudek: Smutná krajina, Císařská konírna Pražského hradu, do 20. března
pořádají Správa Pražského hradu, Moravská galerie v Brně a Severočeská galerie v Mostě