DIGIarena.e15.cz

Stalin a velbloudi

Bonusové fotografie k cestopisu v DIGIfotu 2/2008.

Chceme stopem do Kazachstánu. Takhle jsme s bývalým spolužákem odpovídali v létě 2006 na otázku, co budeme dělat o prázdninách. Hurvínkovské plány seškrtala tvrdá realita a od stopování po celou cestu jsme nakonec oba upustili. Přesto jsme odjeli do Kazachstánu s batohem na zádech, ruský slovník v jedné ruce, zvednutý palec na druhé a v hlavě nejistý plán vrátit se za měsíc.

Klepněte pro větší obrázek 
Okolí Isyku - nejvýchodnější cíp naší cesty. Tady končí step a ze země vyrůstá pohoří Ťan-šan.

"Dělej, za hodinu jsem u tebe!" huláká na mě z telefonu kamarád Kozi, zatímco balím poslední věci. O 12 hodin později a sto kilometrů dále, pozdě večer a za hrozného lijáku, čekáme v děravé autobusové zastávce na česko-slovenských hranicích, až nám někdo zastaví na zvednutý palec. Probouzíme se promočení a prochladlí v pět ráno na stejném místě a říkáme si, že nám to pěkně začíná. Odpoledne do nás cestou po dálnici na Košice naráží ze strany jiné auto. To nám to pěkně pokračuje, bleskne nám hlavou, zatímco náš řidič bičuje druhého nadávkami. S mírnou úlevou, že jsme si bouračku odbyli už na Slovensku, a ne v Rusku, píšeme na stopovací ceduli rovnou KAZACHSTÁN. Projíždějící řidiče tím očividně bavíme a ti, co se chtějí za náš vtípek odvděčit, nás pomalu posouvají dál na východ.

Klepněte pro větší obrázek
Motor sajdkáry, klepání blatníku a cvaknutí závěrky ruší ticho na mostě přes závlahový kanál v Kandozu.

Zrovna začalo pršet a my jdeme pěšky na první benzinku za slovensko-ukrajinskými hranicemi s nadějí, že tam odchytíme někoho dalšího. Místo toho si personál čerpací stanice odchytává nás a my se v pět ráno probouzíme ve spacácích na dlaždičkové podlaze v zázemí pumpy, kterým se táhne opar z večerní vodky. Pumpař Serjoža slibuje, že nás sveze na parkoviště kamionů, kde se s někým domluvíme, a parkuje u stojanu svůj Escort, který má místo zámku ve dveřích díru od šroubováku. Po pár vteřinách, kdy Serjoža startuje auto bez klíčů, se řítíme směrem na parkoviště. Po cestě došel benzin, ale jako správný pumpař má Serjoža eso v rukávu, respektive petku s benzinem v kufru. Tu odšroubuje, otevře přední kapotu, vytáhne od motoru hadičku, na jejímž konci visí prázdná lahev, a jednoduše je vymění.

Klepněte pro větší obrázek 
"Ještě na berana nezapomeň!" Masný trh v Alma-atě.

Dostali jsme se na východní Ukrajinu. Tady se rozhodujeme přesednout na vlak, protože se nestopuje nejlépe a straší nás datum platnosti na vízech přes Rusko. Silná únava a jazyková nevybavenost nám kupují lístky na příjezd do Kazachstánu o tři dny dříve, než máme povolený vstup, což zjišťujeme za mírné paniky až v Rusku. Naštěstí se to obešlo bez problémů. Zakládám teprve druhý film ze sedmnácti a po šesti dnech na cestě konečně ilegálně překračujeme hranice deváté největší země světa.

Klepněte pro větší obrázek
Po několika hodinách rybaření se zvedl a odjel bez úlovku na kole pryč.

Hned první den naplno okoušíme místní otevřenost a pohostinnost, když večer uleháme v rozpacích do postelí našich spolucestujících z vlaku - kazašského Rusa Volodi a jeho bratra -, zatímco oni spí ve vedlejší místnosti na zemi. Prý nejde jinak. Druhý den, po výletu s jejich kamarády po okolí, směřujeme zase na vlak a Voloďova máti nám na cestu balí všechno od rajčat přes sklenici džemu a karbenátky až po vajíčka a lahev vodky. Prý nejde jinak a po jakémkoli pokusu o odmítnutí přichází máti z dalšími surovinami. Taková ochota nás bude provázet všude, kde se objevíme, a dostaneme tak unikátní příležitost poznat Kazachstán i zevnitř a bavit se s lidmi o věcech, o kterých by se s vámi na ulici dal do řeči jen málokdo.

Klepněte pro větší obrázek 
Mirambekova veselá parta. Jedna z mála fotek z Aralsku.

Zvedáme tašky s jídlem, loučíme se a jdeme na vlak do Aktobe. Zde se nám dostává prvního většího doušku Kazachstánu v podobě rozmanitosti struktury obyvatelstva, ale také vřelého přijetí místních orgánů ve smyslu vytříbené byrokracie a šmelinářského umu. Táhneme se s batohy rozpáleným městem na policejní ústředí směrem, kterým mávla paní rukou, a čekáme, že budeme mít z krku alespoň registraci. Policejní úředník nás vítá slovy: "Víte, u nás v Kazachstánu nosíme dlouhé kalhoty a košile…" a po několika dalších námitkách na naše šortky nám oznamuje, že registraci nám vyřídí v Alma-Atě. Kdybychom tam nemuseli kvůli vízům, asi bych mu v nepříčetnosti ustřihl nohavice. Míříme zpátky na nádraží a pokoušíme se koupit si lístek přímo do Alma-Aty. Na pokladně zjišťujeme, že lístky tímto směrem jsou na příští tři týdny vyprodané. Bezmoc s námi tluče o podlahu. Do toho přichází policista zkontrolovat doklady. Podáváme mu pasy s vízy platnými od zítřka. Prý kam cestujeme a kde máme lístky. Vysvětlujeme mu situaci a on si nás přitom měří pohledem. Vede nás na stanici, kde něco probírá s velitelem a kolegy. Po chvíli k nám přistupují a navrhují, že nám obstarají místo ve vlaku za 20 000 tenge, tj. asi za 3 000 korun. Tou dobou přijíždí vlak na nádraží.Urychleně s Kozim debatujeme a nakonec strkáme trojnásobek normální ceny za lístky policistům do ruky. Ti nás vedou do vagonu, odchytávají si průvodčího a ukazují na dvě postele v průvodcovském kupé: "Tady a tady". Na jedné z nich už jsou naházené něčí věci, na což se nestihnu optat, protože policista už stojí venku a rozdává pasy lidem, od kterých druhý vybral peníze. "Tam a tam" jsme nakonec nespali a po neúspěšném pokusu průvodčích nás dva uložit na jednu postel přijíždíme o 43 hodin později do Alma-Aty.

Klepněte pro větší obrázek
Dva vetřelci procházejí nádražím v Aralsku.

Alma-Ata dává našemu výletu další rozměr. Po dlouhém hledání jsme našli levný hostel, kde jsme po úporném přemlouvání dostali pokoj s výhledem na desetimetrovou miniaturu Eiffelovy věže, stojící před dokončovaným obchodním střediskem. Shazujeme batohy a jdeme na obhlídku města.

Klepněte pro větší obrázek 

Samozřejmě ani architektuře kazašských měst se nevyhnulo socialistické plánování, a tak brzy zjišťujeme, že je v té pravoúhlé síti ulic neuvěřitelně jednoduché bez mapy úplně zabloudit. V trafice kupujeme kartografickou raritu, která má popletené světové strany a špatné názvy ulic - raritu vydávanou v desetitisícovém nákladu. Město vypadá tak, jak v hloubi duše tušíte, že vypadat nejspíš bude, ale ještě o něco hlouběji doufáte, že bude vypadat jinak. Po ulicích jezdí mercedesy s kouřovými skly, ženy jsou oblečené podle poslední módy a německý investor se postaral, aby nádherné panoráma pohoří Ťan-šan, zvedajícího se na jižním okraji města, bylo pomalu zakrýváno výškovými budovami moderní architektury. Na předměstích byla přitom z vlaku vidět tradiční kruhová obydlí - jurty. Podpatky od značkového návrháře klapou po chodníku kolem sedících babek, prodávajících slunečnicová semínka, mercedesy míjí volně rostoucí konopí a stromy na okrajích ulic, pod kterými tu a tam někdo leží a odpočívá. To je jen část z mnoha často neuvěřitelných kontrastů, které jsou v různé intenzitě k vidění po celé zemi.

Klepněte pro větší obrázek

Ačkoli mám fotoaparát pořád u sebe, mačkám spoušť v Alma-Atě jen málo. Kontrasty vnímám spíš vnitřně, než abych se je snažil zachytit. Stále si říkám, že jsem nepřijel fotit mrakodrapy a džípy.

Klepněte pro větší obrázek 

Dodnes nechápu, proč nám v Brně na ruské ambasádě řekli, že si víza na cestu zpátky musíme zařídit právě v Alma-Atě. Stojíme před obrovským sídlem ruského velvyslanectví, přičemž jen jeho masivní oplocení musí vážit více než naše ambasáda i s personálem. Na tabulce vedle neprodyšné brány zjišťujeme, že velvyslanectví otvírá tři dny v týdnu, a zapisujeme se na konec neoficiálního papíru se jmény, který koluje zmatenou frontou vinoucí se kolem brány. Slunce putuje po obloze, zástup se zmenšil o pár lidí a ambasáda zavírá. Zkoušíme to další den, ráno si přivstaneme, abychom byli ve frontě co nejdříve. Několik hodin se válíme v horku před branou, když vtom vrátný oznamuje, že úředník odpovědný za razítka na víza odjel na pět dní na služební cestu. Krev se nám sice vaří už ze slunce, teď je to ale o něco horší. Nezbývá nám než čekat.

Klepněte pro větší obrázek

Před bránu nastupujeme opět v pondělí. Čekáme celý den a odpoledne se seznamujeme s jedním Američanem, sedícím ve frontě. Vytahuje balíček karet s tím, že nás naučí kazašskou hazardní hru. Hrajeme jen tak, bez peněz, když těsně před zavírací dobou dochází konečně řada na nás. Z ničeho nic se ale objevuje policista, který nás začne poučovat o zákazu hazardních her na ulici. Když se mu snažíme vysvětlit, že nehrajeme o peníze, ale jen z nudy, pokusí se nás všechny odvést na stanici. Nemůžeme tomu uvěřit. Do situace zasahuje deus ex machina v podobě pohotového Američana, který vytahuje z kapsy telefon. Na zamčené klávesnici vyťukává deseticentimetrové číslo. Následuje krátký monolog v angličtině do hluchého telefonu a s výrazným pokyvováním hlavou dává policistovi najevo, že pokud by nás chtěl náhodou odvést, přiletí George W. Bush osobně a dá mu facku. Jakmile položí telefon, policista za chůze zdůrazní, ať to víckrát neděláme, a zmizí v davu. Zaražení, ale s ohromnou úlevou jdeme směrem k bráně a přes detektor kovu, výbušnin a špatných úmyslů k přepážce s úředníkem. Celou dobu jsem měl u sebe fotoaparát, ale ještěže jsem nefotil. Jen za jakékoli namíření objektivu směrem k policii se můžete dostat do problémů nebo o aparát přijít. Tady by nám ani trik s Bushem nepomohl. Víza vyzvedáváme druhý den a rádi odjíždíme z Alma-Aty okamžitě pryč.

Klepněte pro větší obrázek 

Přijíždíme do města Turkistán v jižním Kazachstánu, starého centra kazašského islámu. Tady dostáváme další kulturní políček. Procházíme městem se socialistickou tváří a míříme k nejsvatějšímu muslimskému mauzoleu v Kazachstánu, postavenému už ve středověku, samozřejmě ve stylu islámské architektury. Večer usínáme na plachtě na dohled od mauzolea, v oblasti archeologických vykopávek, kde se přes den potulovali velbloudi, za zvuků arabských bubínků z jakési oslavy. Přitom všichni kolem píší azbukou a naprostá většina mluví rusky. Z focení mám zvláštní pocit. Příležitosti jsou všude kolem, jenže na jednu stranu mě vykazují z tržiště, že jsem si dovolil zmáčknout spoušť, na druhou stranu jsem obklopený lidmi, kteří by o snímek stáli. Mělo to i třetí stranu, když za vyfocení chtěl někdo něco na oplátku. Přesně jako jeden starý Uzbek, který po mně chtěl, abych mu za snímek koupil na památku zlatý prsten.

Klepněte pro větší obrázek

Lidé jsou k objektivu celkově zdrženliví a napětí často povolí až po osobním kontaktu.

Potulujeme se po Turkistánu pár dní kolem. Jednou ráno jdeme nakoupit sýr a o čtvrt hodiny později už sedíme doma u paní Barno, která nám ukazuje, kde budeme spát. Barno nás zve druhý den na setkání se svojí rodinou při příležitosti svátku podobného našim dušičkám. Mezi dvacetičlennou rodinou působíme - jako ostatně všude - jak pěst na oko, ke všemu dostáváme čestná místa u hlavního stolu s mužskou částí rodiny. Ženy s dětmi sedí a jí v jiné místnosti, na to se ale nechceme v tuhle chvíli vyptávat. Hlava rodiny dává pokyn k jídlu. Kozi, přísný vegan, se úspěšně vyhýbá masitým pokrmům a zobe ze stolu chleba a ovoce. To mu vydrží do chvíle, než začne kolovat stříbrný podnos s nožíkem a uzenou beraní hlavou. Odmítnutí nepřichází v úvahu, a tak pohled na vegana žvýkajícího kus uzené beraní hlavy je srovnatelný snad jen s pohledem na opata hrajícího bowling na střeše baziliky. Pomalu se chýlí čas k odjezdu směrem na Aralsk. Děkujeme, společná fotka, batohy na záda. Na autobus nás prý však odveze bratr paní Barno - mistr Kazachstánu v taekwondu. Batohy zase dolů, v tomto případě opět nelze odmítnout.

Podobného přijetí do rodinného kruhu se nám dostává i ve vesnici Kandoz, kousek od Turkistánu, kde se přes plot ptáme na cestu k řece Syrdarji a s odpovědí dostáváme pozvání na vodní meloun a čaj u třináctičlenné rodiny. Nakonec zůstáváme i na večeři a přes dvě noci. Další noc přespáváme na břehu řeky, pět kilometrů od nejbližšího obydlí, uprostřed zarostlých a bahnitých meandrů. Chlorová dezinfekce vody prochází zkouškou a naším trávicím ústrojím. Dostáváme neskutečně hloupý nápad to s dezinfekcí vydržet 3 dny, během kterých odpočíváme v robinsonovském přístřešku, dopisujeme deník, píšeme pohledy a naivně se pokoušíme oštěpem lovit ryby.

Bylo by pokrytecké nepřipisovat to, co jsem zažíval na cestě do Aralsku, v Aralsku a po odjezdu z něj, právě dezinfikované vodě z řeky. Svíjím se v křečích na pokoji předraženého hostelu ve městě, které jsem chtěl vidět ze všech nejvíce. Většinu času nemůžu jít ani na záchod, natož jít něco vyfotit. Kozi pil stejnou vodu, a necítí přitom vůbec nic. Hltám po dechu na zemi pokoje a nechápu to...

Z Aralsku pokračujeme znovu přes Aktobe do Aktau, mladého města na břehu Kaspického moře, které je posledním cílem našeho cestování po Kazachstánu. Ve vlaku se potkáváme s člověkem, který byl v jedné z prvních vln lidí, co lopatami odklízela trosky po havárii v Černobylu, a zároveň jeden z mála, kdo dodnes žije a je bez zdravotních problémů. První noc přespáváme ve vlaku na nádraží s pár dělníky, kteří jezdí do Aktau stavět umělé ostrovy pro ropné plošiny zahraničních společností. Právě díky nalezištím ropy je z Aktau přímořské letovisko a narozdíl od jiných měst jsou na každém rohu odpadkové koše a pláže brázdí uklízecí čety v helmách a reflexních vestách s respirátory na obličejích. Tuhle odchylku jsme pochopili, když jsme zjistili, že starosta je Němec.

Pomalu se nám pobyt chýlí ke konci, a tak sedáme opět na vlak a se zastávkou v Uralsku opouštíme přesně po měsíci Kazachstán. Čeká nás ještě dlouhá cesta vlakem a stopem zpátky přes Rusko a Ukrajinu, kde nám docházejí úplně poslední peníze. Za poslední hřivnu nakupujeme na Zakarpatské Ukrajině chleba a hořčici a na jednom z kopců čekáme na odvoz, který tudy shodou okolností pojede druhý den směrem na Brno. Díváme se na vlak projíždějící údolím a s rukama za hlavou přemítáme o výletu, který se nakonec povedl.
 


 

Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Láska k panorámatu – na krku s Horizonem

Láska k panorámatu – na krku s Horizonem

V digitálním věku není skládání panorámat nijak náročné, když dodržíte určité postupy při snímání jednotlivých fotografií. Existují však přístroje, které počítačově zpracovaným panorámatům předcházely...

Stáhněte si zdarma časopis DIGIfoto

Stáhněte si zdarma časopis DIGIfoto

Vychází nové DIGIfoto 12/2011

Vychází nové DIGIfoto 12/2011

Fotografie, rozhovory, návody a recenze fototechniky na 132 stranách. Prosincové vydání časopisu DIGIfoto právě v prodeji.

Vychází nové DIGIfoto 11/2011

Vychází nové DIGIfoto 11/2011

Fotografie, rozhovory, návody a recenze fototechniky na 132 stranách. Nové vydání časopisu DIGIfoto právě v prodeji.

Vychází nové DIGIfoto 10/2011

Vychází nové DIGIfoto 10/2011

Fotografie, rozhovory, návody a recenze fototechniky opět na 132 stranách. Říjnové vydání časopisu DIGIfoto právě v prodeji.

Vychází nové DIGIfoto 9/2011

Vychází nové DIGIfoto 9/2011

Fotografie, rozhovory, návody a recenze fototechniky opět na 132 stranách. Zářijové vydání časopisu DIGIfoto právě v prodeji.

Vše, co potřebujete vědět o časopisu DIGIfoto na iPadu

Vše, co potřebujete vědět o časopisu DIGIfoto na iPadu

Pokud vás dosud míjela informace o tom, že existuje edice časopisu DIGIfoto pro iPad, máme pro vás článek, který všechno objasní. Pak už zbývá jediné – začít stahovat.

Vychází nové DIGIfoto 7-8/2011

Vychází nové DIGIfoto 7-8/2011

Fotografie, rozhovory, návody a recenze fototechniky na 132 stranách. Prázdninové vydání časopisu DIGIfoto právě v prodeji.