Tomáš Rücker: Fotograf by měl být tak trošku sobec

„Vždycky jsme přece patřili do přírody,“ říká autor snímků Tomáš Rücker. Co těmto slovům v jeho tvorbě předcházelo a čemu se věnuje nyní, se dočtete v následujícím rozhovoru.

Tomáši, jak ses dostal k focení?
Věnoval jsem se dlouho pouze kreslení aktů, u toho jsem, dá se říct, začínal. Když jsem si pořídil první digitální fotoaparát, bylo to čistě za účelem toho, abych dokumentoval své kresby a průběh toho, jak vznikají. Postupně jsem při kreslení začal používat fotografické světlo, a přirozeně tak přecházel od kresby k fotografii.

Poznávání fotografie – nebo to, jak jsem se s ní učil pracovat – bylo v několika fázích a myslím, že každá z nich měla svůj smysl. Zpočátku jsem si hrál se světlem a fotil jsem pouze v ateliéru, pak jsem pozvolna začínal chodit ven. Po nějaké době jsem se zase vrátil do ateliéru, protože mě začalo bavit focení siluet na bílém pozadí. V současnosti už mě zajímá de facto jenom exteriér, interiérové tvorbě jsem se přestal úplně věnovat.

Proč?
Začala mi připadat nudná, omezující. Fotka, která vzniká v interiéru je sice maximálně kreativní – ty si vytvoříš světlo, ty si uděláš kompozici a ty si vymyslíš pózu, ale nevznikne nic jinak, než ty sám chceš. Naopak v exteriéru jsou podmínky daleko složitější – lokaci si musíš najít, na světlo čekáš, ne každá póza se tam dá realizovat… Tím se stává práce mnohem zajímavější.

Jak moc tě fotka zaměstnává?
Popravdě jsem letošní léto moc nefotil. Kromě focení a kreslení navíc vyrábím nože, což mě v poslední době naplňuje víc než fotka. Nevěším ale fotoaparát na hřebík, všechno má svůj čas.

Ve fotografiích si často hraješ s přírodními materiály – kolem modelů skládáš kameny nebo používáš motivy stromů, se kterými tělo splývá. Navíc vyrábíš nože. Máš k přírodním materiálům nějaký bližší vztah?
Obecně inklinuji k přírodě a mizím do lesa, jak jen to jde. Materiály vycházející z přírody jsou mi bližší, pokud jsou tedy živočišného původu (úsměv). V exteriéru vypadá tělo daleko přirozeněji, autentičtěji. Vždy tam přece patřilo. Kromě toho je focení venku mnohem zábavnější.

 
Ukázka ručně vyráběných nožů

Jak hledáš správný prostor?
Snažím se o to, abych měl ve fotografiích čistotu. Vlastně se snažím v exteriéru pracovat podobným způsobem, jako jsem pracoval v interiéru, kde bylo jednolité pozadí. Chci, aby tělo vyniklo, ale zároveň bylo v přirozeném prostředí.

A jak hledám místo? Je těžké to přesně definovat, na určitém místě to prostě cítíš. Ale tak jednoduché to není. Kolikrát vyberu lokaci, protože mě sama o sobě zaujme, ale nakonec v ní stejně nic neudělám. Ne každé místo totiž funguje dohromady s tělem. To je problém.

Když táhneš modela několik kilometrů s sebou a pak dorazíte na vybranou lokaci a ty zjistíš, že buď světlo není ideální anebo tam konkrétní model nezapadá a musíš mu říct sorry, ale… Proto si na focení vybírám modelky, které už dobře znám, a u kterých vím, že nelpí na tom, že z každého focení vznikne fotka. Nakonec může být z takového focení i docela příjemný výlet.

Z tvých fotek je patrné, že je důkladně promýšlíš. Kreslíš si také své nápady před tím, než je vyfotíš?
Jsou fotky, ke kterým existuje skica. Některé kresby dokonce vypadají tak, jako by byly vytvořeny podle výsledné fotky, až tak se dá přesnost dodržet, ale musíš vědět, s čím pracuješ. Podle skici fotím třeba v Šárce, kde mám místo, na které se pravidelně vracím a tudíž i vím, jak to tam funguje. Nefotím tímto způsobem ale pravidelně, občas mě také inspiruje nová lokace nebo modelka, kterou do ní dosadím.

Je zvláštní, jak je modelka důležitá, co se týče výběru místa focení. Některý model ti někam sedne úplně přirozeně, aniž bys musel vymýšlet složité kompozice a pak vezmeš jiného modela a už to nemusí vůbec fungovat. Nezapadne tam.

 
Občas je skica a výsledná fotografie prakticky totožná

Podle čeho si ho modelku vybíráš?
Těch kritérií je víc, ale rozhodně to není podle toho, jak vypadá v obličeji. Vždycky říkám „Na hlavu si vezmi klidně pytel, to je mi fuk, já ji tam stejně mít nebudu.“ (úsměv). Nehledám si modelku podle toho, jak se umí culit nebo namalovat.

Úplně nejdůležitější je pro mě u modelky asi tělo. Nejraději mám postavy „samá ruka, samá noha“, protože s tím se dá v exteriéru dobře pracovat. Teď ale zvažuji zkusit v exteriéru vyfotit výrazně rozměrnější modelku. Nikdy jsem ale s podobným typem postavy nepracoval a vůbec nevím, zda to dovedu (úsměv).

Kromě toho vím, jak náročné jsou pro modelky výpravy do plenéru a nejsem si jistý, zda bych s sebou mohl vůbec vláčet někoho rozměrnějšího a navíc po něm chtít nějaké artistické výkony. Zatím je to jenom myšlenka. Ale abych odpověděl na tvou otázku, mám rád hubené postavy s výraznými klouby, a to už kvůli práci se světlem. Když si naopak vybírám méně štíhlého člověka, tak chci, aby jeho proporce byly vyvážené.

Proč se tolik bráníš dostat do fotek výraz modelky?
S výrazem dostává fotka úplně jiný ráz. Když bude modelovi vidět do obličeje anebo ještě hůře, do očí, tak to diváka bude neustále nutit k tomu, aby se zaměřoval právě na toto místo. Bude ho zajímat, kdo na té fotce a jak vypadá.Já to nemám rád, jde mi tělo a pózu, o to, jakou to bude mít kompozici apod.

Když eliminuješ hlavu, tak začneš tělo vnímat mnohem více jako objekt. O to mi vlastně jde, dostat modela do pozice objektu. Někdo dokonce ty moje pózy přirovnával ke geometrickým obrazcům, kdy nacházel úplně jiné tvarosloví, než jaké je pro tělo typické.

Kolik snímků vznikne z jednoho focení? Jdeš si vyloženě za jednou už vymyšlenou fotografií nebo zkoušíš i jiné možnosti?
To je různé, odvíjí se od toho, jak je fotografie focená. Když fotím jednoduchým stylem (např. proti obloze), tak jde víc o pózu a fotografií vznikne víc. Když ale vyniká fotka konkrétním místem, tak vyfotím pouze jednu, protože jde o to místo, které vypadá dobře pouze v jednom případě.

Ty musíš řešit, na rozdíl od jiných fotografů, zároveň místo a jeho podmínky a navíc vybírat vhodného modela. Jsi vlastně krajinář a fotograf aktů v jednom…
To ano. Světlo bývá problém a také okolní lidé často překážejí. Stává se dokonce, že musíme s modelem na místě přespávat. V některé lokaci se nedá fotit jindy než v pět ráno. Je to doba, kdy ještě všichni spí a proto nás nikdo ve focení neruší a některé fotky chci fotit při východu slunce.I z toho důvodu je důležité, abych modelku, kterou chci fotit, dobře znal.

Nepřemýšlel jsi o tom, že bys opustil styl tobě vlastní a zaměřil se ve fotce na něco jiného, například na portréty?
Ne, ne mě jde jenom o to pracovat s figurou. Vždycky jsem třeba inklinoval i k sochařině a podobným věcem, tam se tělo stává už doslova objektem. Tělo je najednou kus kamene, na kterém si můžeš hledat různé pohledy. Já se to snažím praktikovat u reálného těla a neláká mě zkoušet něco jiného.

Dokážou mě rozčílit fotografové působící na webu a na internetových diskuzích, kteří si koupí jakoukoli příručku a rázem se z nich stávají odborníci na všechno. Vyznají se v makru, v dokumentu, v krajině, v aktu i v portrétu, všemu rozumí, všechno ví, jak se má dělat, protože to někde psali. Ne takhle ne. Když se člověk bude pokoušet kombinovat různé žánry, tak to bude vždycky o ničem.

Mimochodem, když jsme u toho přeskakování z tématu na téma, ty nefotíš jenom lidi, ale i zvířata.
Ano, ale když se na ty fotky podíváš podrobněji, zjistíš, že je fotím úplně stejně jako lidi – jako siluety na jednoduchém pozadí.

Dobře vraťme se k tomu, co už jsi nakousl – internetové diskuze. Jakým způsobem získáváš ty zpětnou vazbu a čí názor je pro tebe důležitý?
Teď budu asi za egoistu, ale názory lidí na mé fotky mě příliš nezajímají. Důležité je, abych byl spokojený já a byl spokojená modelka. Já fotím, protože mě to baví, pro nic jiného.

Jaký máš vztah s jinými fotografy? Máš nějakého oblíbence?
Popravdě příliš fotografů neznám a ani nechci. Nevyšel jsem totiž prvotně z fotografie, ale z kresby, takže moje vzory byly z úplně jiné branže. Vyrůstal jsem na renesanci, na antice a odtamtud pramení také můj vztah k tělu. Ne, jiní autoři mě opravdu nezajímají. Já říkám, že pokud chce člověk dosáhnout výsledku, tak musí být tak trošku sobec.