DIGIarena.e15.cz

Trochu jiné Švýcarsko – krajem Ticino s batohem na zádech

Kanton Ticino (Tessin) je součástí Švýcarské konfederace, ale na první pohled to není vidět. Geografická, ale především mentální příbuznost s Itálií je zde cítit na každém kroku.

Krásná, přitom nijak dobře známá oblast Alp přitahuje svou tajemnou atmosférou jako magnet. Hory kantonu Ticino patří v rámci Švýcarska k těm nejméně známým. Přitom zdejší kopce rozhodně nejsou žádná „ořezávátka“.

Nejvýše zde ke švýcarsko-italskému „azzuru“ stoupá impozantní a slušné zaledněný Rheinwaldhorn (3 402 m nad mořem) ve skupině Adula. Samotné Tessinské Alpy (Alpi Ticinese), které se staly cílem naší cesty, však leží dále na západě. Byly to především masivy objímající jedno z nejkouzelnějších alpských údolí Valle Maggia, které mi padly do oka. Na pohled pusté, bez turistických chat, vesnic a cest jakoby ani nepatřily k hustě obydlenému Švýcarsku. Vymyslet pěkný týdenní trek pak nebylo nikterak těžké. Ve skutečném terénu to však těžké bylo, a to vcelku dost...

Klepněte pro větší obrázek
Počasí u jezer Laghetti d´Antabia (2 189 m n. m.) nevěstilo moc dobrého. Naštěstí šlo jen o planý poplach. Slunce a modrá obloha nakonec zvítězily na celé čáře. Canon PowerShot 550A, 1/1000 s, F 7,1, ISO 100

Dnes i ty vzdálenější a snad i hůře dostupnější skupiny Alp jsou díky levné letecké přepravě dosažitelné během několika málo hodin. Jako perfektní tranzitní bod se pak jeví letiště v Bergamu (u Milána), kam míří z Prahy hned několik letů. Díky rozvětvené železniční a autobusové dopravě pak můžete zamířit prakticky do kteréhokoli, i toho nejzastrčenějšího koutu italských a francouzských Alp. Dostat se do Ticina je pak zcela snadné. Na „meganádraží“ v Miláně usedáme do vlaku směr Bellinzona, odkud pokračuje mnoho spojů do Locarna.

Locarno, ležící na březích jezera Lago Maggiore, je ideálním výchozím bodem do hor. Je proslulé svým filmovým festivalem, probíhajícím vždy počátkem srpna, který vnáší alespoň trochu vzruchu do příjemně lenivé atmosféry města, vyhrazeného jinak spíše společenské smetánce. Naším cílem však není přehlídka filmů, ale hory tyčící se hned za zády města. Nejde však o ty blízké zelené pahorky (třebaže bez půvabů nejsou), ale o grandiózní štíty, které najdeme na konci údolí Valle Maggia. Tam nás zcela bez problémů, navíc za nijak přemrštěnou cenu, vyveze autobus přímo z centra města. Konečnou je pak vesnice jako z pohádky – Fusio.

Od přehrady k přehradě

Přechod Tessinských Alp není kvůli značným výškovým rozdílům snadný. Hned zkraje je nutné kolena a „pajšl“ upozornit, že jejich běžnou denní dávkou bude vertikální kilometr a půl výškového rozdílu, a to v obou směrech. Do osady Fusio přijíždíme až navečer, a tak místo na nocleh hledáme na loukách hned za obcí. Místa tu jsou pěkná, ale ještě než stačím složit svůj mobilní obývák na zem, už je tu domorodec s vidlemi v rukou. Pěkně to začíná.

Klepněte pro větší obrázek
Ráno v horním patře doliny Formazöö bylo ve znamení výstupu do šedé tmy. Před námi leží nejvyšší bod treku (2 863 m n. m.), naštěstí slunce nakonec porazilo mraky na hlavu. Canon PowerShot 550A, 1/250 s, F 7,1, ISO 100

S vědomím, že nejlepší obrana je útok, vyrážím vstříc muži s napřaženou pravicí ke stisku: „Bon giorno, e come stai?“ zahajuji manévr zdvořilostním dotazem. Chlapík však zdaleka nevypadá nepřístupně. Na jeho otázku, zda chceme přespat ve stanech, odpovídám po pravdě kladně s dodatkem, že tomu bude pouze na jednu noc, než vyrazíme na přechod hor. „No problemo“ odpovídá, navíc s doporučením vyhledání lepší, nepodmáčené louky výše v údolí. Toto setkání bylo prvním signálem o vztahu místních lidí k naší menší horalské skupince (celkem deset těl). Jakmile jsme se na naší pouti dostali na dostřel k civilizaci, tak nám domorodci poradili, kde najdeme nejlepší místa pro stany. Švýcarské Ticino mi tímto silně připomnělo země Balkánu, kde jsou lidé podobně milí a vstřícní.

Cesta přes tessinské hory vede v první fázi oblastí, kde bylo v minulosti vybudováno hned několik velkých přehradních jezer. Na první pohled by se mohlo zdát, že krajina tímto zásahem utrpí těžkou ránu, ale v tomto případě tomu tak zcela není. Hned první jezero Lago del Sambucco je překrásným tmavomodrým fjordem, zařezaným do zelených strání hor.

Klepněte pro větší obrázek
Lago di Naret (2 310 m n. m.) na severním okraji Tessinských Alp. Patří k nejvýše položeným horským přehradám kantonu Ticino (73 ha). Canon PowerShot 550A, 1/320 s, F 7,1, ISO 100

Značená pěšina naštěstí po chvíli opouští silnici, lemující jezero a mířící k výše postaveným přehradám. Úzká stezka v trávě džunglí lopuchů zkracuje cestu a vyjde u další přehrady v horách – Lago de Naret. Právě zde pramení řeka Maggia, která se po 58 km dlouhé pouti vlévá do jezera Maggiore. Jakmile však vystoupíme do sedla Naret, scenérie se znenadání mění. Stopy lidské činnosti jsou ty tam a prostor zcela vyplňují jen a pouze štíty hor a zelená údolí se stužkami potoků. Majákem dalšího postupu je hrot hory Cristallina, která patří do „top ten“ tessinských vrcholů. V jejím travnatém náručí, mezi solitérními hnízdy skal, pak nacházíme další, naprosto báječné tábořiště.

S ledovcem v čele, s ledovcem v zádech

Jednou z tvarově nejkrásnějších hor kantonu Ticino je rozložité Basodino, dosahující na zdejší poměry velmi slušné výše 3 272 m n. m. A Basodino je také majákem dalšího dne přechodu. Nejkrásnější pohled na tento hojně zaledněný masiv je od pěkně situované chaty Cristallina, odkud pak naše cesta klesá přímo k patě této impozantní hory. Z fotografického pohledu jsem se ocitl na správném místě ve správném čase. Ranní slunce vykresluje plasticky všechny „faldy“ krajiny, vzduch je po ránu ocelově čistý a chladný, co víc si přát. S focením na treku je to vždy ošidné. Cesta a cíl neznají slitování. Je třeba jít kupředu a je jen dílem náhody a dobré konstelace hvězd, když se podaří být ve správný čas na správném místě.

Klepněte pro větší obrázek
Spodní přehrada Laghi della Crasä byla dalším cílem přechodu. Stezka jezero míjí v docela závratném traverzu, poskytujícím pěkné pohledy nejen na jezero samotné, ale především na okolní hory. Canon PowerShot 550A, 1/160 s, F 9, ISO 100

Cesta je velmi dobře značená, a přestože sezona vrcholí, nikde nikdo. Ostatně – přesně tak jsem si to představoval a přesně proto jsem sem s přáteli jel. Klid a samota však brzy berou za své po dosažení přehradního jezera Robiei. Právě zde končí jedna (ne-li jediná) z mála lanovek v oblasti. Svátečně oblečených výletníků je zde více jak dost, ale na druhé straně to má také svůj pozitivní rozměr. Lanovka za pár „frantů“ překonává kilometrový rozdíl mezi přehradou a údolím a posezení v příjemném zázemí hostince ve veskrze příjemné a oku lahodící kamenné vesnici San Carlo je důstojnou tečkou za náročným dnem.

 

Centovalli aneb Vlakem přes Sto údolí

Údolí Valle Maggia a Valli Vigezzo jsou tepnami v srdci Tessinských Alp. Zatímco údolím Maggia vede pouze silnice, napříč údolím Vigezzo se můžeme vydat po atraktivní úzkorozchodné trati Centovalli. První návrh na výstavbu železnice „Sta údolí“ pochází z roku 1898, a nejen I. světová válka, ale rovněž složitý terén způsobily, že trať byla uvedena do provozu až v roce 1923. Těch 52 kilometrů mezi švýcarským Locarnem a italským městem Domodossola zvládne vláček za necelé dvě hodiny. A stejné necelé dvě hodiny je na co se dívat! Trať překonává celkem 83 mostů a 30 tunelů, nejvyšším bodem je stanice Maria Maggiore (836 m n. m.) a krajina, ubíhající kolem nás, je skutečně kouzelná. Dnes již rovněž nepoznáme, že část tratě byla v srpnu 1978 zničena velkými záplavami a trvalo plné dva roky, něž mohl být provoz zcela obnoven. Info: www.centovalli.ch

 

Další den stoupání s ledovcem v zádech. Prvním záchytným bodem je příjemná chata Piano delle Creste. Pivo, rozhledy, svačinka, focení. Je půlka srpna a počasí se drží. Ale to nejlepší je teprve před námi. Překonáním ocelovými řetězy zajištěného sedla se dostáváme do snad nejkrásnějšího bodu cesty. Tábor u kouzelného jezírka, tak bezvýznamného, že ani nemá jméno, patří do kategorie nejen turistického, ale i fotografického „orgasmu“. V zrcadle vody se odráží veškerá velebná krása hor a klid a ticho je tak nesmírné (nebo vesmírné?), až uši brní.

Ale především podvečerní slunce, chystající se skočit šipku do peřin mraků, vykreslí na závěr dne neskutečné scenerie, patřící do sféry snů každého fotografa. Siluety hor hoří silou posledních zlatých paprsků, obloha mění barvu z temně modré do nachové a korunu tomu všemu nasazují cáry krvavých mraků, vyhnaných větrem na poslední nebeskou pastvu. Přesně pro tyto chvíle se vyplatí plahočit se se „skříní“ na zádech, cedit pot a devastovat klouby. To je ten okamžik, kdy každý, i sebevětší skeptik, „nepoeta“ a pesimista jen vydechne: „Kráása!“

Klepněte pro větší obrázek
Jen kousek od „hlučícího davu“ u přehrady Naret jsme našli krásně opuštěné a tiché místo, až k nevíře. Přírodní katafalky zvětralých břidlic a vápence ve spojení s podvečerním světlem vytvářely skvělé kompozice. Canon PowerShot 550A, 1/800 s, F 7,1, ISO 100

Lama, kozy a velehory na dostřel

Cesta však zdaleka není u konce. Spíše naopak, půvab krajiny Tessinských Alp kulminuje. Přechodem do horního patra údolí Formazöö se dostáváme do zcela liduprázdné krajiny. Další tábor, další magický večer. Přestože vše nasvědčuje tomu, že se bouři nevyhneme, je realita jiná. Dramaticky vyhlížející a až hororově nasvícená mračna postraší, ale v konečném výsledku neuškodí. Ráno rosa, mlha a zima jako na motorce. Je jasné, že bude krásně. Před námi je nejvyšší bod celého přechodu (2 843 m n. m.), kam vede jen nesměle značená stezka přes surové bloky žulových skal. Malá Patagonie. Nahoře, kousek za sedlem šok – lama.

Klepněte pro větší obrázek
Hlavní hřeben Tessinských Alp tvoří hranici mezi Itálií a Švýcarskem (oblast Formazöö). Canon PowerShot 550A, 1/250 s, F 8, ISO 100

Nikoli tibetský duchovní, ale pravý, nefalšovaný jihoamerický sudokopytník, tedy tvor, kterého by člověk zde rozhodně nečekal. Asi exotický brigádník – hlídač se stádem evropsky vyhlížejících ovcí. Ostatně oč méně zde potkáme lidí, o to více si užijeme zvířeny. Na samotách Grossalp jsou to pouze další ovce, ale na „turistické“ chatě Alpe Arena stáda koz. Ostatně nejedná se o žádnou regulérní chatu, ale o pravou kozí farmu. A je to na každém kroku a na každé vdechnutí cítit. Kozy jsou všude – na střeše, v oknech, v místnosti, na louce, na cestě. Nocleh pod hvězdami s vůni bobků pod nosem a s mečením za zády má své exotické kouzlo.

Poslední etapa, poslední den „on the road“, ale žádná nuda. Vrchol Pilone se svou výškou něco málo přes dva tisíce metrů neslibuje bůhvíjaké vzrušení. Jaký trestuhodný omyl! Naprosto fantastický výhled na ledovce Monte Rosy a další veličiny švýcarských Alp je skutečným překvapením. Sestup do údolí Onsernone je prvním skutečným stykem s civilizací, ale bez pejorativního přídechu. Skvělí lidé, příjemné hospůdky s pivem vyhovující kvality a skvělou pizzou. Cesta je u konce. Autobusem do Locarna, komfortním vlakem do Milána a opět v barevné létající ocelové trubce s křídly domů. Stálo to za to!

 

Čím se fotilo?

Fotím především na diapozitivy (Velvia 50) běžným fotoaparátem Nikon F55. Ovšem na této akci došlo k poruše (zaseklá závěrka), a tak jsem fotil rezervním digitálním „zápisníkem“ Canon PowerShot 550A. Vše v manuálním režimu s podexpozicí 2/3 clony na citlivost ISO 100. Za stativ mi k plné spokojenosti sloužily (a stále slouží) pařezy, popelnice, příp. kombinace strom – ruka – zatajený dech. Možná to bude působit směšně až nepatřičně, ale pořízené fotografie jsou na poměrně slušné úrovni.

 

Článek vyšel v časopise DIGIfoto, text a foto Ivo Petr.

Další článek




celkem 1 komentář

Nejnovější komentáře

To je tim, ze Honza v casopisu porad pise o … R. 28. 10. 2013, 14:38

Další podobné články

Oskar Schindler: Od filmu k realitě (reportáž)

Oskar Schindler: Od filmu k realitě (reportáž)

Schindlerův seznam. Film s neobyčejně poutavým příběhem i zpracováním, oceněný mnoha Oskary. Jeho děj, obzvláště konec, mě natolik zaujal, že jsem se rozhodla vydat se po stopách Oskara Schindlera a jeho fabriky.

Asijský cestopis – Hong Kong za tri dni

Asijský cestopis – Hong Kong za tri dni

Hong Kong, mesto svetiel a trblietavých vitrín preplnených značkovým oblečením v ostrom kontraste s pouličnými predajcami – krajčírmi oblekov, garantujúcich výrobu na mieru do dvoch dní.

Pohádková krajina – skotský cestopis

Pohádková krajina – skotský cestopis

„Největším problémem Skotska jsou sami Skotové,“ říká král Eduard II. ve známém filmu Statečné srdce. Zatímco pro něj nejspíš problémem skutečně byli, pro nás, cestovatele, je naopak jejich odlišnost přitažlivá.

Jihoamerický deníček aneb jak se fotí Dakar rally

Jihoamerický deníček aneb jak se fotí Dakar rally

Všichni slaví Silvestra, zatímco my sedíme v letadle směr Buenos Aires. Že už je Nový rok poznáme jen podle toho, že pilot v interkomu odpočítá od pěti do nuly, načež se ozve vlažný potlesk několika lidí...

Jak vzniklo Fripito – rozhovor s tvůrcem projektu

Jak vzniklo Fripito – rozhovor s tvůrcem projektu

Fripito je vcelku ojedinělý projekt českého autora Jana Březiny. Vyzpovídali jsme ho po oficiálním představení aplikace v zahraničí, konkrétně na veletrhu PhotoPlus Expo v USA.

Pojďme na chvíli s profesionálem do divočiny!

Pojďme na chvíli s profesionálem do divočiny!

Co má v batohu skutečný profesionální fotograf divoké přírody? Jaké používá triky a vybavení? Na to nám dnes odpoví britský fotograf Will Burrard-Lucas.

Dolomity: Krásné i smutné (cestopis)

Dolomity: Krásné i smutné (cestopis)

Dolomity jsou známy především jako italské velehory. Málokdo ví, že mezi horskými masivy došlo ke katastrofě. A ne k malé katastrofě, uprostřed hor se objevila tsunami..

Na otočku do New Yorku (cestopis)

Na otočku do New Yorku (cestopis)

Cestopis z pětidenního výletu do New Yorku s dvoudenní zastávkou v Londýně aneb jak se dá s minimem prostředků navštívit maximum míst v největší metropoli USA.