DIGIarena.e15.cz

Už jsem pravý muž!

Každá země má své „poutní“ místo. Tedy část, kterou nutně musíte navštívit. Jedním z takových míst v Číně není nic jiného než Velká čínská zeď.

Čtete-li nejen server DIGIarena.cz, ale pravidelně také jeho sourozenecký časopis DIGIfoto, pak vám pravděpodobně neušel můj cestopis Ke Třem soutěskám otištěný v čísle 1/2008. Cestu do vzdálených míst, jakým pro nás Čína je, člověk obyčejně neplánuje a už vůbec neprovádí každý rok. Proto naše první kroky směřovaly, jak už jsem prozradil, k Velké čínské zdi. Možná, že někteří cestovatelé s dobrodružnější povahou tuto cestu zavrhnou, jako obyčejnou turistickou atrakci. Osobně jsem se na to z tohoto pohledu nedíval, přestože ani já neholduji dovoleným typu „all-inclusive“. Velká čínská zeď je legenda, kterou stojí za to navštívit.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost

Velkou čínskou zeď jsme plánovali navštívit co možná nejdříve po příjezdu do Pekingu, kam jsme dorazili vlakem Transsibiřskou magistrálou. Byl druhý týden v srpnu a slunce jenom pražilo. Po zkoumání různých možností, kterak se ke Zdi dostat, a také různých přístupových bodů, kterými se dá na ni vylézt, jsme zvolili pro nás časově i stresově nejjednodušší způsob. Přímo v hostelu, kde jsme byli ubytováni, jsme si rezervovali odvoz k nejvzdálenějšímu z nástupních míst – Jinshanling.

Velká zeď

Velká čínská zeď je opevnění, které se táhne od východu k západu severem Číny. Mělo chránit zemi před nájezdy Mongolů. Se stavbou zdi se začalo v pátém století před naším letopočtem a byla postupně rozšiřována až do 17. st. n. l. Udávaná celková délka je 6 700 km a ve svém největším rozmachu na ni prý strážilo přes milión vojáků. 


Ve smluvenou hodinu ráno dorazila přímo před dveře hostelu menší dodávka, do které se spolu s námi naskládalo šest francouzů. Protože ne pro každého byla ve vozidle sedačka, tři z nás museli sedět na zemi. Štěstí pro ně, alespoň nemuseli sledovat cestu. Náš čínský řidič se svými černými brýlemi vypadal, jakoby si právě odskočil z asijského bojového filmu osmdesátých let. Za deset minut své zběsilé jízdy ulicemi miliónového Pekingu by nasbíral tolik trestných bodů, že by mu to u nás stačilo na dva životy dopředu. Ale abych mu příliš nekřivdil, nebyl sám. Po cestě mezi vesnicemi se na dvouproudové silnici těsnaly v jeden okamžik čtyři vozy. Všechny „pochopitelně“ jedoucí stejným směrem jako my. Předjíždění zprava nebo zleva se tady prostě neřeší.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
max. velikost | max. velikost | max. velikost

Kolem jedenácté hodiny nás řidič vysadil u Jinshanlingu a pěšky jsme pokračovali k první z věží. Celkem jsme jich před sebou měli třicet a slunce se do nás právě začalo opírat.

Podle našeho řidiče by pěší cesta neměla zabrat více jak tři až čtyři hodiny a on sám nás bude čekat na druhém konci této stezky, v Simatai. Ve skutečnosti jsme před sebou měli minimálně pět hodin šlapání převážně do a ze schodů. Místy jsme málem lezli po čtyřech, do některých věží se museli i vyšplhat, anebo je obejít po hliněné stezce vedle nich. A předpověď navíc hlásila přes třicet stupňů ve stínu. Při tom všem se měl člověk navíc snažit vyfotografovat rozumně vypadající fotografie, kterými by se mohl doma pochlubit. Přiznám se, nešlo to. Sluneční paprsky nás doslova pekly zaživa a od půli cesty jsem fotoaparát přiložil k oku jen výjimečně.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
max. velikost | max. velikost | max. velikost

Fotografovat mě často donutily jen přestávky a nabírání sil v některé z chladných věží. Druhým hnacím motorem, mé fotografické aktivity na zdi, byla skutečnost, že jsem na tomto místě poprvé a pravděpodobně také naposled v životě. I když, člověk nikdy neví. Dobrá nálada ale během pochodu nezmizela, také díky tomu, že jsme zůstali ve společnosti našich francouzských spolujezdců.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
max. velikost | max. velikost

Čím se fotilo?

K fotografování krajiny jsem s sebou nosil kinofilmový Horizon 202 se založeným filmem Fujifilm Superia 200. Spolu s tímto přístrojem také D-SLR Nikon D80 a objektivy Tamron SP AF 17–50 mm F2,8 Di II LD Asp. IF a Sigma 70–300 mm F4,0–5,6 APO DG Macro. Na základním zoomu jsem často nechával nasazený polarizační filtr B+W. 


Celou cestu jsme potkávali místní prodejce s pitnou vodou. Ti se nám nesnažili vodu prodat, ale přímo vnutit. Zažil jsem i situaci, kdy mi brali mou 1,5litrovou láhev z ruky a místo ní vraceli jejich půllitrovou. Pravda, ta byla jak sami říkali „koldr“, ale měnit jsem rozhodně nehodlal. Vodu zde prodávali pět až desetkrát dráž než byste sehnali v obchodech Pekingu.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost

Třicet věží se snadno řekne, ale vždy jich před sebou vidíte pouze několik. Při průchodu každou z nich jsem si připadal, že jsem v nějaké nekonečné smyčce a že za další věží jich bude dalších třicet, které na nás čekají. Ke konci pochodu se začínalo kazit počasí a dřív bych nevěřil s jakou radostí dokážu vítat zhoršující se počasí během pěšího výletu bez deštníku nebo pláštěnky.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
max. velikostmax. velikost

V samotném závěru výšlapu po Velké čínské zdi, kdy už jsme byli v podstatě v cílové stanici Simatai, se nacházela závěsná lanovka. Tou si lze ukrátit cestu pěšky, ale pouze směrem dolů. Nejprve jsme tento způsob dopravy odmítli. Protože jsme jej však nikdy nevyzkoušeli, nakonec jsme se nechali zavěsit a poslat do cíle. Předem jsme však zkontrolovali vypůjčené úvazky. Některé měly prasklou přezku…

Kudy? Kam?

Náš průvodce zmiňoval celkem tři hlavní přístupové body k Velké zdi přímo od Pekingu. Nejbližší se nacházel přibližně 30 km od hranic města. Naopak ten nejvzdálenější, který jsme si zvolili my, asi 110 km. Naše volba se vyplatila, protože kdo nezažil návštěvu památek spolu s domorodci, ten neuvěří. Ono totiž, když se rozhodne určité místo navštívit pouze zlomek z miliardy, pak počítejte s tím, že je to spíše zlomek s velkým „Z“. Podle průvodce naše trasa byla ta nejzachovalejší a také nejkrásnější ze všech tří. Přestože jsme na zbylých dvou nebyli, cestu z Jinshanling na Simatai mohu jen doporučit. Vozem jsme se dostali k Jinshanling asi za 2–3 hodiny a celkem nás i se vstupy vyšla na 220 Juanů, tedy asi 660 Korun.

(Pozn.: cestu jsme podnikli v srpnu 2007.)


Klepněte pro větší obrázek

max. velikost

O pár dní později se ve vlaku do Xi’anu dozvídám od čínské studentky citát (na obrázku), který neřekl nikdo jiný než velký Mao Ce-tung: „Muž, který neslezl Velkou zeď, není pravý muž.“

Další článek




celkem 3 komentáře

Nejnovější komentáře

tester rOMIK 5. 3. 2008, 20:42
Podivne proporcie iVo 5. 3. 2008, 16:19
Dalsi fotky Pavel 5. 3. 2008, 09:22

Další podobné články

Oskar Schindler: Od filmu k realitě (reportáž)

Oskar Schindler: Od filmu k realitě (reportáž)

Schindlerův seznam. Film s neobyčejně poutavým příběhem i zpracováním, oceněný mnoha Oskary. Jeho děj, obzvláště konec, mě natolik zaujal, že jsem se rozhodla vydat se po stopách Oskara Schindlera a jeho fabriky.

Asijský cestopis – Hong Kong za tri dni

Asijský cestopis – Hong Kong za tri dni

Hong Kong, mesto svetiel a trblietavých vitrín preplnených značkovým oblečením v ostrom kontraste s pouličnými predajcami – krajčírmi oblekov, garantujúcich výrobu na mieru do dvoch dní.

Pohádková krajina – skotský cestopis

Pohádková krajina – skotský cestopis

„Největším problémem Skotska jsou sami Skotové,“ říká král Eduard II. ve známém filmu Statečné srdce. Zatímco pro něj nejspíš problémem skutečně byli, pro nás, cestovatele, je naopak jejich odlišnost přitažlivá.

Jihoamerický deníček aneb jak se fotí Dakar rally

Jihoamerický deníček aneb jak se fotí Dakar rally

Všichni slaví Silvestra, zatímco my sedíme v letadle směr Buenos Aires. Že už je Nový rok poznáme jen podle toho, že pilot v interkomu odpočítá od pěti do nuly, načež se ozve vlažný potlesk několika lidí...

Jak vzniklo Fripito – rozhovor s tvůrcem projektu

Jak vzniklo Fripito – rozhovor s tvůrcem projektu

Fripito je vcelku ojedinělý projekt českého autora Jana Březiny. Vyzpovídali jsme ho po oficiálním představení aplikace v zahraničí, konkrétně na veletrhu PhotoPlus Expo v USA.

Pojďme na chvíli s profesionálem do divočiny!

Pojďme na chvíli s profesionálem do divočiny!

Co má v batohu skutečný profesionální fotograf divoké přírody? Jaké používá triky a vybavení? Na to nám dnes odpoví britský fotograf Will Burrard-Lucas.

Dolomity: Krásné i smutné (cestopis)

Dolomity: Krásné i smutné (cestopis)

Dolomity jsou známy především jako italské velehory. Málokdo ví, že mezi horskými masivy došlo ke katastrofě. A ne k malé katastrofě, uprostřed hor se objevila tsunami..

Na otočku do New Yorku (cestopis)

Na otočku do New Yorku (cestopis)

Cestopis z pětidenního výletu do New Yorku s dvoudenní zastávkou v Londýně aneb jak se dá s minimem prostředků navštívit maximum míst v největší metropoli USA.