DIGIarena.e15.cz

V nekonečnu možností

S Jolanou Havelkovou jsme hovořili v době vrcholící chřipkové epidemie. Za okny bylo nevlídně a děti obou z nás o sobě dávaly vědět hlasitými zvukovými projevy.

Když jsme se však začali bavit o autorčině životě, tvorbě a pohledu na svět, přehlušila tato témata vnější rušivé vlivy. Projekty Jolany Havelkové nenechávají diváky chladnými. Ve své tvorbě využívá různé techniky posouvající hranice média fotografie k ostatním uměleckým oborům.

Kdybych se vás v deseti letech zeptal, jestli jednou chcete být fotografkou, co byste mi odpověděla?
Můj pětiletý syn chce být malíř, taxík a doktor. Mám dojem, že jsem chtěla být čímsi obdobným – tedy vyjma taxíku. Celé dětství jsem si kreslila a moc si pak přála jít na umělecky zaměřenou školu.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Z cyklu Podoby mých přátel, 2001

Jaký vliv na vás měli rodiče?
Dnes musím přiznat, že na mne jistý vliv měli. Ani ne tak svými zájmy či zaměstnáním, ale dokázali vždy překvapit nekonvenčním přístupem téměř k čemukoli. Ráda vzpomínám na situace, kdy mi moje kulturymilovná babička psala omluvenky do školy a podnikala se mnou celodenní výlety do Prahy, protože „bylo třeba“ zajet například na končící výstavu Zrzavého.

Fotografovala jste vždy člověka, nebo jste si prošla obdobím krajin, městských uliček a introvertních zátiší?
Zpočátku jsem zaznamenávala struktury a stopy předmětů, vznikaly tak obrazy blízké grafice, minimalistické a strukturální abstrakci. Lidi fotografuji už dlouho a myslím si, že mne to nadšení jen tak neopustí. Žánry se moc nezabývám, pracuji vždy na tom, co mne zajímá.

Inspirovali vás či inspirují některé osonosti z oblasti umění?
Nejsilněji na mne působí to, co se děje všude kolem. Například nedávno jsem ve frontě u pokladny nakoukla pánovi přede mnou do košíku a měl v něm pouze dvě věci – vaječný likér a vepřové srdce. Takový nákup by ocenil i Charles Bukowski.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Krajina 06

A kdybych trval na jménech?
Řadu let mě zajímá americká sochařka Louise Bourgeoisová. Jejím sochám, instalacím a objektům intuitivně rozumím, i když bych asi neřekla, že mne přímo inspirují. Spíš mi dodávají odvahu.

Jste typ neustále připraveného fotografa, který má trvale aparát u sebe, nebo vašemu fotografování předchází dlouhodobá příprava?
Jsem typ neustále nepřipraveného fotografa. Nedokážu si představit, že kamkoli bych přišla, tam bych fotografovala. Čím intenzivněji pořizuji záznamy všeho, co vidím, tím méně ve mně zůstane otisk skutečné situace, pocit z ní, zážitek.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Z cyklu Dočasná setkání, 1999–2002

Své projekty si pečlivě připravuji a pak je nechávám nějaký čas volně plynout, protože mi k jejich uskutečnění mnohdy pomohou zcela neočekávané situace. Po této fázi nastává období soustředěné práce.

Jolana Havelková

se narodila v Kolíně a s výjimkou jednoho desetiletí žije v Polabí dodnes. Vystudovala Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Zabývá se fotografií, konceptuálními a mail-artovými projekty a videoartem. Spolupracovala na filmech o Františku Drtikolovi a Tomáši Špidlíkovi. Její práce byly zařazeny do skupinových výstav Akt v české fotografii, Česká fotografie 20. století nebo Fotogenie identity.

Věnuje se také publikační činnosti, v nakladatelství Kant vydala knihu o Kolíně s autorskými fotografiemi a textem Josefa Škvoreckého. Havelková externě vyučuje Kritiku fotografie v ateliérech fotografie, digitálních médií a aplikované fotografie na Fakultě užitého umění a designu Univerzity J. E. Purkyně. Kurátorsky připravila řadu výstav z oblasti současného umění. Od roku 1993 spoluorganizuje festival Funkeho Kolín.

 

Fotografujete třeba při turistickém výletu?
Na výletech fotografuji hodně a ráda. Běžných rodinných snímků z takových cest mám samozřejmě stovky. Na cestách začal vznikat soubor Momentka. V jeho rámci fotografuji lidi, kteří se právě fotografují, a v ten moment zmáčknu spoušť i já.

Leckdo ale může namítnout, že takovou řadu snímků má ve svém fotoalbu každý druhý Čech.
Moje snímky se od obsahu rodinných alb příliš neliší. Jen úhel pohledu, příjemce a účel je jiný. Vzniklé snímky totiž nekomunikují s fotografem – lidé se usmívají do jiné kamery, momentky nevznikají v identický čas. Fotografie nejsou určeny ani k archivaci, ani nejsou pořizovány za účelem dokumentace vzpomínek. Najednou se vytrácí hodnota těchto fotografií, začnou mít jiný význam a zbývá jen ta podivnost.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
max. velikost | max. velikost
Z cyklu Dočasná setkání, 1999–2002

Jak vnímáte rychlý zánik klasické filmové fotografie a její nahrazování digitálem? Jsou vaše fotografie zvětšované, nebo tištěné na plotru?
Vyhovovalo by mi, kdyby obě volby byly ještě dlouho možné a dostupné. Zvětšovaná černobílá fotografie je pro mne zatím nenahraditelná, i když v poslední době s oblibou využívám digitální technologie a tisk. Soubor mobilem fotografovaných krajin jsem např. promítala na zeď, protože mi tato prezentace připadala nejvhodnější.

Setkal jsem se s tím, že běžný divák černobílou tonalitu a neostrost chápe jako chyby. K neostrosti mi jeden manuální dělník řekl – samozřejmě prostšími slovy – „Nemám ji rád, protože mě děsí její neurčitost a nejednoznačnost“.
O Vánocích jsem četla knížku Velká ryba, což jsou Lynchovy poznámky o kreativitě a vědomí. Mimo jiné píše: „Ve skutečnosti nikdy nevíte, jak co na lidi zapůsobí. Takže prostě děláte, co vás baví, a nikdy vlastně nevíte, jak to dopadne.“ Cítím to podobně. Výtku směrem k neostrosti mé portrétní řady Dočasná setkání jsem například slyšela od svého spolužáka, který zdaleka není běžný divák. Stejné fotografie nedávno naopak ocenil průvodčí vlaku, který viděl, jak se jimi probírám. Moje portréty mohou tedy přijímat či nepochopit nejrůznější lidé.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Krajina 06

V jakém prostředí vzniká soubor akt-portrétů?
Většinou je fotografuji v prostředí, které si portrétovaní vybrali sami. Mám pouze jednu podmínku – aby v místnosti nebylo příliš mnoho nábytku a předmětů. K portrétovaným nepřistupuji jako k modelu – koriguji opravdu jen detaily a nepoužívám světla.

Čím fotografuje Jolana Havelková? Corina pro mě byla nepochopitelná

První fotografie Jolany Havelkové vznikaly přístrojem Corina. Dnes o něm říká: „Tento aparát pro mě byl a zůstává nepochopitelným. Exponovala jsem podle symbolů slunce a mraků. Pamatuji si, že mne výsledek prvního fotografování naprosto ohromil. Snad všechny snímky se podařily a mně tehdy nešlo do hlavy, jak takový přístroj může něco podobného dokázat jen při pouhém nastavení obrázku – slunce vylézající zpoza mraků.“ Ve čtrnácti letech dostala Zenit, později vyzkoušela řadu aparátů Praktica.

K pozdějším investicím do přístrojů Nikon FM2 a Mamiya RB 67 autorka poznamenává: „Naštěstí jsem včas pochopila, že je třeba mít slušný fotoaparát. S Mamiyou fotografuji dodnes, např. cyklus akt-portrétů Podoby mých přátel.“ Původně pouze pro dokumentaci si před několika lety koupila kompakt Olympus Mju 1, v poslední době k vyjmenovaným přístrojům přibyly ještě telefony Sony Ericsson K700i, v630i a digitální kompakt Canon PowerShot G7.

 

Portrét, navíc kombinovaný s aktem, je hodně osobní formou vyjádření.
Portrét oblečeného člověka zasazený v nějakém konkrétním prostoru je pro mne často věta s tečkou na konci – zprostředkovaná informace a pocit. Tvář člověka, který se dívá do kamery, je nahý a sedí v nic neříkajícím prostředí, nutí k zamyšlení. Portrétovaní se nemohou za nic skrýt a něco předstírat, hrát nějakou roli. Nevíme, co dělají, jak se oblékají, kam patří.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
z cyklu Podoby mých přátel, 2005

Jakým způsobem volíte okruh osob, které takto dokumentujete?
Jsou to moji známí, příbuzní, kamarádi.

Co vás přivedlo od formálně dokonalých aktů přes neostré portréty až k rozzrněným pohledům na svět?
Moje cesta není přímočará. Některé projekty rozvíjím souběžně. Poslední soubor krajin jsem fotografovala na zimních procházkách mobilem, protože mi to v danou chvíli připadalo přirozené. Inklinuji ke zkratce, k minimalistickému vyjádření, a tak mi vyhovovalo, že mobilní telefon vzhledem k omezenému rozlišení dokázal určité tvary a detaily abstrahovat.

Kromě fotografické tvorby se věnujete pořadatelství bienále Funkeho Kolín. Co vás k tomu podnítilo?
Festival jsme zakládali v roce 1993 s Alešem Kunešem a kolínským výtvarníkem Milošem Houdkem. Hlavním smyslem bylo navázat na výjimečnou situaci, že v Kolíně působili tři světově uznávané osobnosti české fotografické scény: Sudek, Funke, Wiškovský. V posledních letech festival připravujeme ve trojici s Helenou Musilovu a Naďou Kovaříkovou.

Jakou máte podporu ze strany kolínských politiků a podnikatelů?
Festival se udržel do dnešních dnů zřejmě jen pro naší optimistické povaze. Bohužel město přispívá minimálně, skoro všechny náklady pokrývají jiné granty. Spolupráce s některými zdejšími institucemi je komplikovaná. Někdy mívám pocit, že odvážnější či nadregionální projekty tady nikoho nezajímají. Do Kolína přijíždí hodně lidí, festival je kladně hodnocen i odbornými kruhy, tak veříme, že se časem tato nepřízeň prolomí.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
z cyklu Podoby mých přátel, 2006

Podle jakého klíče vybíráte vystavující autory?
Podle tématu daného ročníku, vloni to byla např. Rodina. Kromě výstav současných tvůrců zařazujeme vždy jednu expozici od osobnosti spjaté s regionem – loňskou přehlídku Eugena Wiškovského připravil Vladimír Birgus. Také se snažíme, aby přehlídka zahrnovala různé přístupy a techniky od klasické černobílé fotografie po digitální média, instalaci a video.

Řekl bych, že česká fotografie obecně postrádá ženy. Na festivalu Funkeho Kolín se vám daří vystavovat tvorbu mužů i žen ve vyrovnaném poměru.
Nemám pocit, že by se v oblasti fotografie pohybovalo málo žen. V poslední době se potkávám s řadou skvělých fotografek, proto jsou jejich autorské kolekce i na festivalu zastoupeny ve velkém počtu.

Jaký je váš pocit ze současného světa?
Můj pocit ze světa je takový, jak se na něj umím připravit a nastavit – a to mnohdy překvapivě funguje.

Domnívám se, že současný svět začíná trpět množstvím informací všeho druhu a téměř nekonečnou řadou možností výběru čehokoli. V takové atmosféře není jednoduché se soustředit na jednu věc – to vyžaduje schopnost volby, vytrvalost a nadání.

Původní článek byl otištěn v DIGIfotu 2/2008. Chybějí-li vám starší čísla časopisu DIGIfoto, kontaktujte oddělení distribuce e-mailem: predplatne@cpress.cz nebo telefonicky na bezplatné lince 800 11 55 88.

Klepněte pro větší obrázek

Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: nuda – o diferenci mezi nudou a zahálkou

Fotografie týdne: nuda – o diferenci mezi nudou a zahálkou

Život v zahálce je vnímaný jako nekvalitní, vnitřně nedobrý. Žít v zahálce je vzdání se toho, co bychom mohli označit jako aktivní lidství. Dokonce ani odpočinek, který jsme si zvykli přejmenovat na volný čas, není možné trávit zahálkou.

Fotografie týdne: Tři králové – o rozdílu mezi já a my

Fotografie týdne: Tři králové – o rozdílu mezi já a my

Tři králové (či tři mágové) putují za králem z východu. Chtějí ho uvidět, obětovat mu zlato, kadidlo a myrhu. Na cestu se vydávají všichni společně. Musí si důvěřovat a být si oporou. Bez toho by byli ztraceni.

Fotografie týdne: Z druhej strany – o strachu a hledání svobody

Fotografie týdne: Z druhej strany – o strachu a hledání svobody

Píseň Karla Kryla – Král a klaun zachycuje příběh krále, který dělá to, co mu právo dovoluje – vstupuje do války, pálí vesnice a dobývá města. Klaun vedle něj nejede na koni, ale na mezkovi, nemá meč, ale loutnu a přesto se rozhoduje něco dělat.

Fotografie týdne: kde je krtek – o tom, že důležité věci mohou zůstávat schované

Fotografie týdne: kde je krtek – o tom, že důležité věci mohou zůstávat schované

Vánoční příběh o narození Ježíše je příběhem udávajícím se pod zemí, plný překvapení a paradoxů. Josef mohl Marii nechat zabít a místo toho si bere nemanželského syna. Vydává se s těhotnou ženou do Betléma na sčítání lidu.

Fotografie týdne: dílo rukou – o práci člověka a díle jeho rukou

Fotografie týdne: dílo rukou – o práci člověka a díle jeho rukou

Hannah Arendtová ve své knize Vita Activa rozlišuje dva druhy práce či činností. Ten první lze označit za práci člověka, celého jeho těla, času a bytí. Jde o práci, jejímž jediným cílem je obživa, práci, kterou vykonáváme z nutnosti.

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou