DIGIarena.e15.cz

Václav Jirásek: myslím na věci, které jsem jako fotograf opustil

Seznam kapitol
Jaká je úroveň zdejších škol a proč už by se neměla analogová fotografie na vysokých školách vyučovat?

Nedávno jsme psali o vysokých fotografických školách v ČR. Dnes se k tomuto tématu ještě na chvíli vrátíme v rozhovoru s fotografem Václavem Jiráskem.

Václav Jirásek patří mezi nejúspěšnější české fotografy, a to jak z pohledu komerčního fotografa, tak i ze strany artistního fotografa. Naposled jste mohli jeho jméno zaznamenat v souvislosti s výroční zprávou pro PPF a v polovině tohoto roku v projektu s názvem Strom, který vznikal ve spolupráci s galerií Křehký. Mimo to pracuje Václav Jirásek na svých dlouhodobých projektech. I o tom jsme si s ním povídali. 

Klepněte pro větší obrázek  
Václav Jirásek – autoportrét pro Fany

Václave, ty jsi nikdy na škole interně nevyučoval, přestože patříš mezi nejuznávanější fotografy u nás. Dostal jsi někdy podobnou nabídku od nějaké z českých škol?
Ano, dostal jsem nabídku zúčastnit se konkurzu na vedoucího atelieru fotografie UPRUM v Praze a ITF v Opavě. Nikdy jsem do toho ale nešel. Proč? Myslím si, že je to docela náročná práce, které se člověk musí opravdu věnovat intenzivně. Nelze to odbýt návštěvou jednou za dva týdny. Kromě toho by člověk měl mít pro tuto profesi také určité předpoklady, které já – podle mého názoru – nemám. Také se domnívám, že je ve prospěch vztahu studenta s pedagogem větší věkový rozdíl.

Jak myslíš, že by se měl pedagog studentům věnovat?
Pedagog na umělecké škole neznamená být jen vybaven velkým množstvím vědomostí a zkušeností, ale být především psychologem s darem motivovat. Měl by se umět vcítit do každého studenta individuálně a zároveň si od všech držet zdravý odstup. Osou ateliéru by měl být jasný program, který by gradoval od počátku studia až do jeho závěru. Jednotlivé fotografické školy by se měly od sebe jasně lišit v programech a přístupu k médiu fotografie.

Pedagog by neměl spoléhat na individualitu a samostatnost studentů. Zejména dnes, kdy si mladá generace nechává podstatně větší prostor pro hledání vlastního názoru. Zároveň vytvořit dobrou atmosféru, do které se studenti těší a kde mají chuť něco dělat. Ateliér by měl fungovat jako dobrá „značka“ a to je pro pedagoga celoživotní tvořivé dílo. Jak se znám, kdybych se měl do něčeho takového pustit, při svém pomalém tempu bych nic jiného nezvládl. Upřímně se raději věnuji fotografování, které mě pořád hodně baví.

Klepněte pro větší obrázek 
Spánek s rybami, 1992

Jaký máš názor na to, co se dnes na školách vyučuje?
Otázka je, co vlastně na fotografických školách učit? V poslední době, řekněme v posledních deseti letech, prošla fotografie velkou změnou. Dnes je to opravdu médium přístupné komukoliv, takový instantní polotovar, který dokáže užívat každý šikovný amatér. Řemeslo, které se dříve ve fotografii vyučovalo, přestalo být důležité. V komerční fotografii se mnoho absolventů neuplatní, úspěšnější jsou často fotografové školami nezatížení. Na druhé straně, marketing s uměleckou fotografií v Čechách taky nefunguje. To je demotivující, jak pro studenty, tak i pro pedagogy. Svým způsobem jsou pro fotografy v současnosti školy zbytečné a to je tam také cítit. Co je na studiu stále hodnotné a nejdůležitější je setkávání lidí.

Chybí mi tu vyprofilované školy fotografie, tak aby student, který se hlásí na školu, měl už při volbě školy jasnou představu, kterým směrem se vydává. Ale už se to taky zlepšuje.

Znáš nějakou školu v zahraničí, od které by si měly vzít ty české příklad?
Pořád mě fascinuje, co dokázali vybudovat manželé Becherovi a dnes v tom pokračují jejich žáci (pozn. redakce Düsseldorfská fotografická škola). Díky výběru studentů, důslednosti, náročnosti a přísnému hodnocení zadaných úkolů dokázali manželé Becherovi nastartovat myšlení a vidění u několika fotografů, kteří dnes bez diskuze tvoří dějiny fotografie 20. století.

Klepněte pro větší obrázek 
Květomluv, 1992

České umělecké školy naopak vnímají jako svou přednost to, že dávají studentům svobodu a ateliéry jsou postavené na diskuzích a na otevřeném vztahu mezi učitelem a žáky...
Diskuze je skvělá, pokud se nezaměňuje s okecáváním. A svoboda dokáže fungovat taky obráceně, bývá pro nevyprofilovaného člověka frustrující a často je od studentů nedoceněna. Dril na škole je důležitý, protože člověk tvořící pod tlakem touží víc po svobodě, snaží se ji pro sebe taky vydobýt. V důsledku toho si pro sebe definuje, co je pro něho důležité a co vlastně chce. Myslím, že by měly mít školy větší požadavky na studenty.

Ale nechci generalizovat, protože je stále hodně lidí, kteří mají od počátku jasno v tom, co chtějí. Zároveň věřím, že často věci, které člověk dělá z povinnosti, mu mohou otevřít nové prostory. Dnes vím, že jsem pro sebe díky komerčním řemeslným zakázkám objevil věci, které jsem později zužitkoval i ve své volné tvorbě. Povinnosti člověka donutí jít někam, kam by se sám třeba nevydal.

Dnes je docela těžké se tímto povoláním uživit, fotograf by měl být tak trošku businessman a stratég. Všimla jsem si, že školy ale tímto směrem moc neuvažují a úplně vypouštějí takové předměty jako je ekonomika nebo marketing, které by fotografům mohly pomoci v otázkách prodávání svých děl. Co si o tom myslíš?
Propojení úspěšného umělce s dobrým obchodním duchem není nic nového. Za všechny vzpomeňme na Rembrandta, Dürera, Warhola. Na druhé straně je stejně běžný model skvělého umělce bez schopnosti ekonomicky se uplatnit. Nejsem si jistý, jestli lze studenta naučit, aby byl úspěšným umělcem a dobře se prodával.

To je hodně individuální. Každopádně schopnost zrealizovat ideu nebo zviditelnit svoji práci a finanční uplatnění je také součástí kreativity jednotlivce. Dnes je to především o tom, jestli umění dokáže komunikovat. A je jedno, jestli na úrovni reklamy nebo čistě uměleckého artefaktu. Ve fotografii není důležité "jak je to vyfoceno", ale jestli to "žije". Jestli to nalezne odezvu u diváka. A tato schopnost kreativity je stejně nezbytná při komunikaci s klientem nebo galeristou.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Fotografie ze série Vaňkovka 

Důležité je, aby každá škola byla jasně specializovaná (těch poloh je mnoho od zaměření na komerčně užitou fotografii, přes nové formy dokumentární fotografie až po čistě artistní vnímání fotografie). Tedy podle zaměření by měla fungovat každá škola trochu jinak. Každopádně nejlepší motivací pro studenta je pohled z blízka na úspěchy svého pedagoga. Bohužel v Čechách nikdy nebyl dostatek peněz ani ve sféře komerční, natož v prostoru čistého umění.

To samozřejmě v posledních letech eskaluje. Takže zde vládnou taková "česká" specifika. Chybí přímá návaznost mezi školami a realitou. Školy jsou často jako skleníky a vstup do reality je pro absolventy smrtelný. Po dobu studia jsou všichni studenti velkými umělci, ale jakmile vyjdou do reálného života, jejich iluze končí. Školy nepřipravují své studenty na praktický život.

Jak je to s komercí u nás? Konkrétně by mě zajímala módní fotografie.
To nedokážu dobře posoudit, protože to není moje parketa, ale řekl bych, že zhruba stejně jako v jiných oborech. Prvním problémem je postavení ČR, protože jsme malá země mimo hlavní proudy, navíc limitovaná jazykem. To znamená, že je zde malé množství cílových klientů a tedy i financí v oboru, které by zaručily dynamiku rozvoje. Pokud vznikne něco zajímavého, nemá to dostatečné podmínky pro další růst, přirozený rozvoj se zastaví a zpravidla nastane stagnace.

Možná se mýlím, ale neznám u nás fotografa, který by byl dobře zaplacený a měl stabilní práci. Současná módní fotografie není o konkrétním fotografovi, ale o týmech specialistů, který ji vytváří. Pokud chce někdo dělat opravdu světovou módní fotografii, musí se navázat na kulturní centra, kde se móda tvoří nebo nejlépe odejít z ČR přímo ke zdroji.

Další kapitola
Seznam kapitol


celkem 5 komentářů

Nejnovější komentáře

super článok Ľ.S. 8. 10. 2012, 20:33
Výborný článek, skvěle myšlenky Rburda 8. 10. 2012, 09:55
Hm, analog kompenzovaný pokrokem v digitální… Daemonius 4. 10. 2012, 17:11
Jeden z mála zajímavých článků z poslední do… m4xx 4. 10. 2012, 15:14
Čítajúc článok, mám z neho pocit, že tento p… Róbert Ragan 4. 10. 2012, 08:48

Další podobné články

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát