DIGIarena.e15.cz

Východní vlna

Osudy Lucie Nimcové připomínají příběh z hollywoodského filmu. Do šesti let bydlela s prarodiči v idylické východoslovenské Starině.

Pak vláda rozhodla o likvidaci sedmi vesnic včetně Stariny, na jejichž místě vyrostla obří přehrada. Z vesnice, kde po generace žili převážně Rusíni, zbyla do roka trpká vzpomínka. Nimcová se s vynuceným odchodem dodnes nevyrovnala. Jako „splátku dluhu“ se rozhodla zachránit pro budoucnost to, co zbylo – fotografie z rodinných archivů a některé tradice svého národa.

Jste fotografka známá zejména tím, že se zabýváte tématem ženy vsoučasné společnosti. V loňském projektu Rusnáci jste však nepůsobila jako fotografka, ale jako jeho organizátorka.
Jsem původem Rusínka, vyrůstala jsem ve vesnici vzdálené několik kilometrů od ukrajinské hranice. Když mi bylo šest let, úředníci rozhodli, že Starinu a dalších šest obcí zboří a vyhloubí zde přehradu. Zánik vesnice byl rychlý. Krátce po osudovém rozhodnutí začali lidé odcházet do paneláků. Tam, kde byl dříve soukromý prostor konkrétní rodiny, se proháněly děti ze sousedství a hrály si s tím, co tam původní majitelé zanechali. Během jednoho víkendu řezník zabil všechna zvířata v obci. U domů doutnaly hromady věcí, které vystěhovalci spálili, protože se jim nevešly do malých bytů. Jako první letěly do ohně fotografie – aby nepřipomínaly bolest nad ztrátou milovaného místa. Do roka byla vesnice mrtvá.

To muselo šestiletému dítěti způsobit velké trauma...
Dodnes jsem se nevyrovnala s osudem člověka bez rodného místa. Stejně zasažená je celá rusínská komunita z této oblasti. Někteří zemřeli smutkem, jiní začali pít, další si sedli před televizi a prožili před ní zbytek života.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Z cyklu Instant women

Jaký cíl sleduje projekt Rusnáci?
Chtěla jsem zaznamenat současný život lidí, kteří byli před lety zbaveni domova. Mohla jsem fotografie vytvořit sama, ale přišlo mi zajímavější vyzvat ke spolupráci ty, kteří v komunitě dodnes žijí. Vznikla tak velmi upřímná a otevřená výpověď Rusínů o Rusínech. Měsíc jsem hledala šest vhodných mladých autorů, které jsem vybavila fotoaparáty, filmy a pokyny. Po celý rok jsem jim pomáhala s vyvoláním negativů, s technickými problémy i s výběrem definitivních výstavních zvětšenin. Autoři měli za úkol projít a naskenovat mizející archivy rodinných fotografií a vytvořit současný fotografický pohled na tuto minoritu.

Z ročního projektu vznikla výstava, vydali jsme malý katalog a zprovoznili webovou stránku s fotografiemi a podrobnými informacemi.

Je projekt uzavřený?
Ano, ale jeho autoři sami pokračují dál. Jedna dívka chystá na toto téma film, druhý účastník projektu diplomku, další zaznamenává tradiční hudbu nebo zkoumá přes fotografie zvyky Rusínů.

Po Rusnácích jste se pustila do prohlížení archivů na východním Slovensku.
Rusnáky jsem chápala jako projekt, který udělám – a pak se vrátím k původním tématům. Dny strávené nad historickými fotografiemi však způsobily, že jsem si uvědomila jejich obrovskou sílu. Rozhodla jsem se převést do digitální podoby archiv oficiální kultury východního Slovenska. Mimoděk tam nacházím neznámé autory, kvůli kterým bude nutné přepsat dějiny slovenské fotografie. Na rozdíl od Česka je slovenská regionální a amatérská fotografie téměř neznámá. Historici o ni dosud neprojevovali zájem, také nemáme dost uměleckých vysokých škol, jejichž studenti by zpracovávali diplomky na tato na první pohled neatraktivní témata.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
 Z cyklu Instant women

Není to zvláštní, když dokumentární fotografka tráví hodiny v archivech nad díly jiných autorů?
Fotograf nutně nemusí být člověk, který stráví život s fotoaparátem na krku. Někdy mohu být sama autorem snímků, jindy vymyslím projekt a k jeho realizaci získám fotografy, kteří možná téma zpracují lépe než já. Loni jsem byla vyzvána jednou britskou nadací, abych vytvořila podobný projekt, jako byli Rusnáci. Východoanglické město Margate bývalo kdysi vysněným rájem, dnes je to mj. kvůli masivní imigraci „ghostland“. Bohatí odtud odcházejí, kriminalita roste a rozevírají se nůžky mezi sociálními vrstvami a zde žijícími národy. Dostala jsem za úkol navštívit původní obyvatele Margate, projít jejich rodinné fotoarchivy a z vybraných snímků sestavit billboardovou výstavu. Přistěhovalci se tak měli seznámit s dětstvím a tradicemi těch, kdo ve městě strávili celý život, a lépe pochopit, proč místní svůj domov milují.

Přestože jste sama mladá fotografka, stála jste v minulém roce u zrodu soutěže pro fotografy ze střední Evropy sittcomm.award. Proč?
Protože sama vím, jak je těžké se v naší části světa uživit uměním. Dalším důvodem byla snaha přimět fotografy z Česka, Maďarska, Polska a Slovenska, aby navzájem konfrontovali svou tvorbu.

Z jakých zdrojů je cena financovaná?
Peníze pocházejí z grantu Visegradského fondu na rozvoj přeshraničních kulturních vazeb a od slovenského Ministerstva kultury.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Z cyklu Instant women

Co získá vítěz kromě finanční odměny 2 000 eur?
Naším cílem je vytisknout katalogy, které rozešleme do řady galerií na celém světě, a uspořádat prezentace, během nichž představíme nejen práce vítěze, ale i finalistů.

Loni jste strávila několik týdnů v Číně. Co bylo cílem vaší návštěvy?
V současnosti panuje ve světě boom čínské fotografie – mají hlavní expozice na světových festivalech, jejich díla se prodávají za obrovské sumy. Chtěla jsem pochopit, jestli je to nový trend, nebo jen módní vlna.

Co vlastně znamená termín „současná čínská fotografie“?
Miliardová Čína nemá jeden konkrétní styl. Výrazná část jejich tvorby je převzatá ze západu – jedná se o kopie toho, co existuje jinde. Z místních stylů je oblíbená inscenovaná fotografie a tvorba vycházející z tradičního malířství.

Neuvěřitelný je však tamní trh s uměním. Řada fotografů je schopná prodat svá díla ještě dříve, než je vytvoří. Když přijde autor do prodejní galerie nabídnout malby nebo fotografie, první otázka galeristy je: „Chcete dělat peníze, nebo umění?“ Sama jsem jednala s galeristkou, která tvrdila: „Nevím, jestli je tato fotografie umělecká, ale vím, komu a za kolik bych ji prodala.“

Za kolik by se prodávala v Číně vaše tvorba?
Asi by se prodávala velmi těžko. Z evropských nebo amerických fotografů uspějí na čínském trhu jen ti, kdo jsou ve světě vnímáni jako absolutní hvězdy.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
max. velikost | max. velikost
Z cyklu Instant women

Za několik dní odjíždíte na roční stipendijní pobyt do Amsterdamu.
Ke svému velkému překvapení jsem získala prestižní stipendium na Rijksakademie van beeldende kunsten v Amsterdamu. Z 1 200 žadatelů z celého světa vybrali 12 lidí a já jsem mezi nimi. Jsem velmi šťastná, že minimálně na rok mohu vypustit problém, jak se uživit. Už více než pět let funguji nadoraz a to tempo mě ničilo.

Co je vlastně náplní takového rezidenčního pobytu pro umělce?
Poskytnou mi ubytování, stravu, ateliér a kapesné. Budu pracovat na svém projektu a pravidelně mě budou navštěvovat spolužáci, učitelé a galeristé. S nimi budu moci konzultovat své fotografie a vymýšlet nové projekty. Navíc budou schopni mi poradit, jak tyto nápady financovat.

Čím fotografuje Lucia Nimcová?

Lucia Nimcová pořídila svou první fotografii - hladového medvěda v ZOO - kinofilmovou Vilijou v 9 letech. Později pracovala s aparáty Praktica MTL 5, Canon EOS 100, pro experimenty používala také Pentacon six. Během studií na ITF vyzkoušela kompakt Olympus mju II: „Bakalářský soubor jsem vytvořila aparátem, kterému říkám mejdlíčko. Řadu lidí překvapilo, že jsem pracovala s čistě amatérským kompaktem.“ Od roku 2002 používá kinofilmový Canon EOS 1V, který získala v Joop Swart Masterclass. Dále má k dispozici Fujifilm GA 645 Professional. Jako řada dokumentaristů preferuje i ona širokoúhlá, nejčastěji 28- nebo 35mm skla.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Tvoří na barevný negativ, jen dokumentace pořizuje Canonem G7. Digitální technologie zatím Nimcovou nepřesvědčily. Počet klasických minilabů však v Bratislavě rychle klesá, a tak bude možná k přechodu na digitál donucena okolnostmi.

Do jaké míry se ve své tvorbě necháte ovlivnit názorem druhých?
Mám ráda, když mě okolnosti přinutí zformulovat myšlenky, a jsem schopna vysvětlit obsah své fotografie. Jsem přesným opakem člověka, který by své fotky vytvářel za zamknutými dveřmi ateliéru a čas od času předvedl „hotová“ díla na výstavě. Pro mě je diskuze nad projektem stejně důležitá jako fotografie samotné.

V roce 2003 jste souběžně realizovala projekt Zpráva o stavu Slovenska a magisterskou diplomku.
Byl to šílený rok. Na druhou stranu – projekt Institutu pro veřejné otázky pro mě byl velmi významný. Zpráva o stavu Slovenska mi dodala inspiraci a odvahu vydat se definitivně tím směrem, kterým nyní jdu.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Z cyklu Instant women

Byl to váš první velký projekt?
Ano. Velmi oceňuji porotu, že měla odvahu dát tak náročný grant pětadvacetileté ženě.

Jak fotografování grantu probíhalo?
Téma ženy je pro mě zásadní. Sama jsem pocítila mnoho z dobrých i špatných aspektů ve vztahu slovenské společnosti k ženám. Před vlastní prací jsem si vytvořila seznam zhruba 40 okruhů, které jsem chtěla pokrýt – mimo jiné soutěže krásy, plastickou chirurgii, jeptišky a jejich duchovní život, katolicismus, nezaměstnanost... Snažila jsem se postupovat podle tohoto „jízdního řádu“, ale na druhou stranu jsem neměla problém s tím, když mě náhoda zavála do situace, kterou jsem si nenaplánovala.

Inspirovala jste se při práci na grantu tím, co udělali vaši předchůdci?
Podle mě bylo nezbytné znát jejich tvorbu, abych se neopakovala – obrazově ani tématicky.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
max. velikost | max. velikost
Z cyklu Popular experience

Na čem nyní pracujete?
Pracuji na více projektech. Jedním z nich jsou prázdninové výlety lidí žijících na Ukrajině. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala několik kilometrů od ukrajinské hranice a na základní škole jsem se učila ukrajinsky, to není překvapivá volba. Práce na východě má jednu výhodu – moje projekty jsou přes všechny úspory časově i finančně náročné. Na Ukrajině jsem schopna se stejnou částkou vydržet dvakrát déle než na Slovensku.

Proč kvůli úsporám nefotografujete digitálem?
Ve své práci nepřistupuji na kvalitativní kompromis, to bych sama před sebou neobhájila. Důvody, proč mám digitál jen pro dokumentaci, jsou dva – na skutečně kvalitní přístroj nemám peníze – a navíc si nemůžu dovolit třeba půl roku experimentovat s technologií, která mi není vlastní.

Většina lidí řekne, že rozdíl mezi analogem a digitálem je jako mezi naftovým a benzínovým autem. Tankuje se do něj jiná tekutina, ale výsledek je stejný.
Nesouhlasím. Digitální obraz je zcela jiný. Hloubka ostrosti, množství detailů, způsob převodu polotónů nebo protisvětla... Když vedle sebe položím fotografii z filmu a z čipu, rozdíl bude nepřehlédnutelný.

Lucia Nimcová

Narodila se v roce 1977. Vyrůstala ve východoslovenské vesnici Starina, odkud se po jejím zbourání přestěhovala do Humenného. Studium opavského Institutu tvůrčí fotografie zakončila objevnou teoretickou prací o současné ženské fotografii na Slovensku. Nimcová je mimořádně úspěšnou žadatelkou o granty a tvůrčí stipendia. Zúčastnila se mimo jiné dílny Joop Swart Masterclass při World Press Photu, realizovala náročný projekt Zpráva o stavu Slovenska pro rok 2003.

Klepněte pro větší obrázek
Autoportrét

První zveřejněná díla Lucie Nimcové byla ve znamení poetické hravosti. Později se přeorientovala na osobitou formu subjektivního dokumentu s hlubokou angažovaností a jednoduchým obrazovým jazykem. Hlavním motivem její aktuální tvorby je role ženy v dnešní společnosti.

Kromě vlastní tvorby se Nimcová zabývá kurátorstvím výstav, organizováním fotosoutěže pro středoevropské tvůrce, podporou fotografů rusínské národnosti a objevováním neznámých východoslovenských dokumentaristů v archivech.

Pokud začnu pracovat s digitálem, pak tehdy, až pro něj najdu vhodné téma. Pravděpodobně se časem k digitální fotografii propracuji, ale nebude to nějaký revoluční zlom, spíš pozvolný proces.

Jak si vyděláváte na život?
Výstavami, granty, stipendii, soutěžemi. Občas prodám fotografii, jindy udělám přednášku nebo vedu placený workshop. Dalo by se říct, že se živím uměním.

Skutečně je možné se na Slovensku živit volnou fotografií?
Ano, ale člověk musí akceptovat dvě věci – být skromný a schopný získávat peníze ze zahraničí. V Česku ani na Slovensku ještě není zvykem platit fotografovi za jeho výstavu – galerie buď předpokládají, že autor dělá výstavu jen pro své potěšení, nebo dokonce chtějí peníze za pronájem.

Půl roku přespáváte v autě na Ukrajině, účastníte se stipendijních pobytů, organizujete projekt o Rusínech. Jak často pobýváte mimo Slovensko?
Je to zhruba půl napůl – šest měsíců v zahraničí, šest doma.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Z cyklu Instant women

Jak se s tímto životním stylem vyrovnávají vaši rodiče?
Nikdy moc nerozuměli tomu, čím se vlastně zabývám, ale vždy mě bezvýhradně podporovali ve všem, co jsem dělala.

A partner?
Můj přítel má naštěstí podobně nezávislé povolání jako já. Také je prvním mužem v mém životě, se kterým nemám problém fotografovat. Když jsme spolu, bezpečně pozná, kdy začínám větřit zajímavý námět. V tu chvíli se někam ztratí. Já nafotografuji, co potřebuji, a on se zase objeví. Toho, že respektuje mou práci, aniž by bylo třeba mu něco vysvětlovat, si nesmírně vážím.

V souvislostech

Webovou prezentaci Lucie Nimcové najdete na adrese www.luco.sk, její projekty pak na sittcomm.sk. Na této adrese se můžete seznámit s projektem Rusnáci (rusnaci.sittcomm.sk), tvorbou autorů ze střední a východní Evropy (photo.sittcomm.sk) a výstavou v panelácích (sidlisko.sittcomm.sk).

Pokud vás zaujala středoevropská fotosoutěž sittcomm.award a chtěli byste se zúčastnit příštího ročníku, najdete její podmínky na adrese award.sittcomm.sk.

Rozhovor doplňují rusínské písně, kterými se rodáci ze Stariny vyrovnávali s nucenou ztrátou svých domovů. Můžete si je stáhnout ve formátu mp3.

Původní rozhovor časopisu DIGIfoto.

Další článek




celkem 1 komentář

Nejnovější komentáře

Líbí Zdeněk Dvořák 25. 8. 2007, 09:47

Další podobné články

Fotografie týdne: Cesta – o nekonečnu, dálkách a cestě

Fotografie týdne: Cesta – o nekonečnu, dálkách a cestě

Jedna ze základních pouček eukleidovské geometrie říká, že dvě rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Toto tvrzení může být překvapivé v několika ohledech. Pokud se na rovnoběžky díváme jinde než v nekonečnu, jsou od sebe stále stejně daleko.

Nejstarší žijící fotografka oslavila 101. narozeniny

Nejstarší žijící fotografka oslavila 101. narozeniny

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Být profesionálním fotografem či filmařem může někdy vyžadovat odvahu hodnou výkonu adrenalinových sportů. Zvlášť, když máte zdokumentovat jedny z posledních sběračů medu nepálských včel

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.