DIGIarena.e15.cz

World Press Photo: Arko Datta a zvuky rozbouřeného moře

Amsterdam je jedno z nejpozoruhodnějších měst Evropy, kde na vás na každém rohu čeká malé překvapení. Mezi ty nejbizarnější patří Oude Kerk (Starý kostel). Věže této monumentální stavby založené ve 13. století se tyčí k nebesům přímo uprostřed čtvrti Red light district, která proslavila Amsterdam jako město prostitutek postávajících za červeně osvětlenými vitrínami. Právě zde se každoročně koná předávání cen World Press Photo.
World Press Photo: Arko Datta a zvuky rozbouřeného moře

Na podium potažené modrým kobercem pomalu přichází nenápadný muž s knírkem. Kostkovanou košili vyměnil na večer za slavnostní oblek, který jako by mu úplně nepasoval. Vlastně mu ani nepasuje situace, ve které se ocitnul. Po sebevědomých vystoupeních starosty Amsterdamu a Gerrita Jana Wolffenspergera, předsedy správní rady World Press Phota, zní jeho řeč nejistě a dojatě zároveň, děkuje své matce, ženě, všem přítomným a z rukou starosty přebírá ocenění.

Kdo tohoto muže viděl poprvé, může být jeho vystoupením překvapen, ale kdo měl alespoň trochu možnost poznat ho blíže, chápe, že nemá před sebou žádnou nafoukanou holywoodskou hvězdu, ale že tento muž svou byť sebedojemnější prezentaci myslí upřímně. Oním mužem je indický fotograf Arko Datta odnášející si z pódia hlavní cenu soutěže World Press Photo za rok 2004. Spokojený může být nejen fotograf, ale i porota – letos přidělila hlavní cenu muži, který je nejen dobrý fotograf, ale i vlídný a pokorný člověk.

Klepněte pro větší obrázek
Arko Datta - vítězný snímek WPP za rok 2004

Slavnostnímu předávání cen předcházela dvoudenní prezentace snímků většiny oceněných fotografů. Někteří promítali své snímky na plátno velkého sálu v naprosté tichosti, jiní se snažili svoji práci vysvětlovat, komentovali, kde a proč dané fotografie pořídili a koho na nich vidíme. Mezi prezentacemi se objevily fotografie geniální, dobré i průměrné. Otázkou zůstává, jestli ty opravdu geniální snímky nějaký komentář potřebují?

Možná právě proto nejlépe vyzněly prezentace, při kterých se fotografové zdrželi komentáře a doplnili fotografie hudbou, která z prezentace vytvořila poutavý videoklip.
Mezi umělce, kteří zvolili tento postup, patří i Arko Datta. Sálem se rozlehne šumění moře, vlny sílí, pomalu se zvedají a na obrazovce se začnou objevovat Dattovy snímky z pobřeží Indie a Srí Lanky, které byly zničeny vlnou tsunami. Ruce natahující se pro humanitární pomoc, plačící chlapec, ohledávání sutin, holčička hrající si s poničenou panenkou s utrženými nožkami, žena s fotografií pohřešovaného, stařena, jejíž oči se lesknou slzami tak, že již nemůže dále plakat, ruka v kostele zhasínající svíci. A do toho stále šumí moře.

Prezentace Arko Datty vyznívá o to zajímavěji, že se před ním představil Dean Sewell, australský fotograf oceněný rovněž tak jako Datta za snímky z oblasti postižené tsunami. Sewell byl porotou oceněn za sérii snímků zobrazujících indonéskou provincii Aceh nacházející se v západní Sumatře, místo, které má potíže (boje za nezávislost Acehu) i bez jakékoli tsunami.

Na Sewellových černobílých snímcích se objevují těla vyplavená na břeh, mrtvé děti z vypouklýma očima, těla odnášená v prostěradlech do hromadných hrobů. Zvláště u oněch tří mrtvých dětí s bělmem v očích odvrací publikum tvář a bojí se jí znovu zvednout plno úděsu, co ještě uvidí. Dean Sewell servíruje katastrofu v její nejryzejší a nejbrutálnější podobě. Nemusíme si domýšlet, co se skrývá v očích plačící ženy, protože nevidíme onu plačící ženu, ale důvod, kvůli kterému pláče. Stejně tak jako nahá žena je mnohem méně erotičtější než ta, která má na sobě krajkované spodní prádlo, jsou Dattovy fotografie přitažlivější a zajímavější než ty Sewellovy, které v sobě neskrývají žádné tajemství, příběh, jen mrtvoly.

Snad při předávání cen uslyšel Arko Datta znovu šumění moře, snad pláč pozůstalých. Možná mu ten pláč bude v hlavě znít ještě dlouho, ale nejdůležitější je, že mu tam bude znít i tleskot rukou ve chvíli, kdy sestupoval z pódia s cenou v ruce.

Další článek




celkem 1 komentář

Nejnovější komentáře

Hezky clanek Zvedavec1 8. 12. 2005, 20:16

Další podobné články

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?