DIGIarena.e15.cz

World Press Photo: Arko Datta a zvuky rozbouřeného moře

Amsterdam je jedno z nejpozoruhodnějších měst Evropy, kde na vás na každém rohu čeká malé překvapení. Mezi ty nejbizarnější patří Oude Kerk (Starý kostel). Věže této monumentální stavby založené ve 13. století se tyčí k nebesům přímo uprostřed čtvrti Red light district, která proslavila Amsterdam jako město prostitutek postávajících za červeně osvětlenými vitrínami. Právě zde se každoročně koná předávání cen World Press Photo.
World Press Photo: Arko Datta a zvuky rozbouřeného moře

Na podium potažené modrým kobercem pomalu přichází nenápadný muž s knírkem. Kostkovanou košili vyměnil na večer za slavnostní oblek, který jako by mu úplně nepasoval. Vlastně mu ani nepasuje situace, ve které se ocitnul. Po sebevědomých vystoupeních starosty Amsterdamu a Gerrita Jana Wolffenspergera, předsedy správní rady World Press Phota, zní jeho řeč nejistě a dojatě zároveň, děkuje své matce, ženě, všem přítomným a z rukou starosty přebírá ocenění.

Kdo tohoto muže viděl poprvé, může být jeho vystoupením překvapen, ale kdo měl alespoň trochu možnost poznat ho blíže, chápe, že nemá před sebou žádnou nafoukanou holywoodskou hvězdu, ale že tento muž svou byť sebedojemnější prezentaci myslí upřímně. Oním mužem je indický fotograf Arko Datta odnášející si z pódia hlavní cenu soutěže World Press Photo za rok 2004. Spokojený může být nejen fotograf, ale i porota – letos přidělila hlavní cenu muži, který je nejen dobrý fotograf, ale i vlídný a pokorný člověk.

Klepněte pro větší obrázek
Arko Datta - vítězný snímek WPP za rok 2004

Slavnostnímu předávání cen předcházela dvoudenní prezentace snímků většiny oceněných fotografů. Někteří promítali své snímky na plátno velkého sálu v naprosté tichosti, jiní se snažili svoji práci vysvětlovat, komentovali, kde a proč dané fotografie pořídili a koho na nich vidíme. Mezi prezentacemi se objevily fotografie geniální, dobré i průměrné. Otázkou zůstává, jestli ty opravdu geniální snímky nějaký komentář potřebují?

Možná právě proto nejlépe vyzněly prezentace, při kterých se fotografové zdrželi komentáře a doplnili fotografie hudbou, která z prezentace vytvořila poutavý videoklip.
Mezi umělce, kteří zvolili tento postup, patří i Arko Datta. Sálem se rozlehne šumění moře, vlny sílí, pomalu se zvedají a na obrazovce se začnou objevovat Dattovy snímky z pobřeží Indie a Srí Lanky, které byly zničeny vlnou tsunami. Ruce natahující se pro humanitární pomoc, plačící chlapec, ohledávání sutin, holčička hrající si s poničenou panenkou s utrženými nožkami, žena s fotografií pohřešovaného, stařena, jejíž oči se lesknou slzami tak, že již nemůže dále plakat, ruka v kostele zhasínající svíci. A do toho stále šumí moře.

Prezentace Arko Datty vyznívá o to zajímavěji, že se před ním představil Dean Sewell, australský fotograf oceněný rovněž tak jako Datta za snímky z oblasti postižené tsunami. Sewell byl porotou oceněn za sérii snímků zobrazujících indonéskou provincii Aceh nacházející se v západní Sumatře, místo, které má potíže (boje za nezávislost Acehu) i bez jakékoli tsunami.

Na Sewellových černobílých snímcích se objevují těla vyplavená na břeh, mrtvé děti z vypouklýma očima, těla odnášená v prostěradlech do hromadných hrobů. Zvláště u oněch tří mrtvých dětí s bělmem v očích odvrací publikum tvář a bojí se jí znovu zvednout plno úděsu, co ještě uvidí. Dean Sewell servíruje katastrofu v její nejryzejší a nejbrutálnější podobě. Nemusíme si domýšlet, co se skrývá v očích plačící ženy, protože nevidíme onu plačící ženu, ale důvod, kvůli kterému pláče. Stejně tak jako nahá žena je mnohem méně erotičtější než ta, která má na sobě krajkované spodní prádlo, jsou Dattovy fotografie přitažlivější a zajímavější než ty Sewellovy, které v sobě neskrývají žádné tajemství, příběh, jen mrtvoly.

Snad při předávání cen uslyšel Arko Datta znovu šumění moře, snad pláč pozůstalých. Možná mu ten pláč bude v hlavě znít ještě dlouho, ale nejdůležitější je, že mu tam bude znít i tleskot rukou ve chvíli, kdy sestupoval z pódia s cenou v ruce.

Další článek




celkem 1 komentář

Nejnovější komentáře

Hezky clanek Zvedavec1 8. 12. 2005, 20:16

Další podobné články

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Být profesionálním fotografem či filmařem může někdy vyžadovat odvahu hodnou výkonu adrenalinových sportů. Zvlášť, když máte zdokumentovat jedny z posledních sběračů medu nepálských včel

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Říká se, že dobrá architektura by měla určitým způsobem citlivě pracovat s okolní krajinou. Santini na Vysočině vycházel z barokní představy, že ji lze přeměnit. Jeho stavby s krajinou nelícovaly, neztrácely se, ale dotvářely ji.

Fotografie týdne: mimikry – O schovávání se, hraní a přetvářce

Fotografie týdne: mimikry – O schovávání se, hraní a přetvářce

Rozdíl mezi tím, jaké věci jsou ve skutečnosti, a jak se nám jeví, může vést k radikální skepsi a odmítnutí smyslového vnímání světa, neboť se na něj nelze spolehnout, nebo k přesvědčení, že mezi skutečností – a tím, jak ji vidíme – existuje shoda.