DIGIarena.e15.cz

World Press Photo: Arko Datta a zvuky rozbouřeného moře

Amsterdam je jedno z nejpozoruhodnějších měst Evropy, kde na vás na každém rohu čeká malé překvapení. Mezi ty nejbizarnější patří Oude Kerk (Starý kostel). Věže této monumentální stavby založené ve 13. století se tyčí k nebesům přímo uprostřed čtvrti Red light district, která proslavila Amsterdam jako město prostitutek postávajících za červeně osvětlenými vitrínami. Právě zde se každoročně koná předávání cen World Press Photo.
World Press Photo: Arko Datta a zvuky rozbouřeného moře

Na podium potažené modrým kobercem pomalu přichází nenápadný muž s knírkem. Kostkovanou košili vyměnil na večer za slavnostní oblek, který jako by mu úplně nepasoval. Vlastně mu ani nepasuje situace, ve které se ocitnul. Po sebevědomých vystoupeních starosty Amsterdamu a Gerrita Jana Wolffenspergera, předsedy správní rady World Press Phota, zní jeho řeč nejistě a dojatě zároveň, děkuje své matce, ženě, všem přítomným a z rukou starosty přebírá ocenění.

Kdo tohoto muže viděl poprvé, může být jeho vystoupením překvapen, ale kdo měl alespoň trochu možnost poznat ho blíže, chápe, že nemá před sebou žádnou nafoukanou holywoodskou hvězdu, ale že tento muž svou byť sebedojemnější prezentaci myslí upřímně. Oním mužem je indický fotograf Arko Datta odnášející si z pódia hlavní cenu soutěže World Press Photo za rok 2004. Spokojený může být nejen fotograf, ale i porota – letos přidělila hlavní cenu muži, který je nejen dobrý fotograf, ale i vlídný a pokorný člověk.

Klepněte pro větší obrázek
Arko Datta - vítězný snímek WPP za rok 2004

Slavnostnímu předávání cen předcházela dvoudenní prezentace snímků většiny oceněných fotografů. Někteří promítali své snímky na plátno velkého sálu v naprosté tichosti, jiní se snažili svoji práci vysvětlovat, komentovali, kde a proč dané fotografie pořídili a koho na nich vidíme. Mezi prezentacemi se objevily fotografie geniální, dobré i průměrné. Otázkou zůstává, jestli ty opravdu geniální snímky nějaký komentář potřebují?

Možná právě proto nejlépe vyzněly prezentace, při kterých se fotografové zdrželi komentáře a doplnili fotografie hudbou, která z prezentace vytvořila poutavý videoklip.
Mezi umělce, kteří zvolili tento postup, patří i Arko Datta. Sálem se rozlehne šumění moře, vlny sílí, pomalu se zvedají a na obrazovce se začnou objevovat Dattovy snímky z pobřeží Indie a Srí Lanky, které byly zničeny vlnou tsunami. Ruce natahující se pro humanitární pomoc, plačící chlapec, ohledávání sutin, holčička hrající si s poničenou panenkou s utrženými nožkami, žena s fotografií pohřešovaného, stařena, jejíž oči se lesknou slzami tak, že již nemůže dále plakat, ruka v kostele zhasínající svíci. A do toho stále šumí moře.

Prezentace Arko Datty vyznívá o to zajímavěji, že se před ním představil Dean Sewell, australský fotograf oceněný rovněž tak jako Datta za snímky z oblasti postižené tsunami. Sewell byl porotou oceněn za sérii snímků zobrazujících indonéskou provincii Aceh nacházející se v západní Sumatře, místo, které má potíže (boje za nezávislost Acehu) i bez jakékoli tsunami.

Na Sewellových černobílých snímcích se objevují těla vyplavená na břeh, mrtvé děti z vypouklýma očima, těla odnášená v prostěradlech do hromadných hrobů. Zvláště u oněch tří mrtvých dětí s bělmem v očích odvrací publikum tvář a bojí se jí znovu zvednout plno úděsu, co ještě uvidí. Dean Sewell servíruje katastrofu v její nejryzejší a nejbrutálnější podobě. Nemusíme si domýšlet, co se skrývá v očích plačící ženy, protože nevidíme onu plačící ženu, ale důvod, kvůli kterému pláče. Stejně tak jako nahá žena je mnohem méně erotičtější než ta, která má na sobě krajkované spodní prádlo, jsou Dattovy fotografie přitažlivější a zajímavější než ty Sewellovy, které v sobě neskrývají žádné tajemství, příběh, jen mrtvoly.

Snad při předávání cen uslyšel Arko Datta znovu šumění moře, snad pláč pozůstalých. Možná mu ten pláč bude v hlavě znít ještě dlouho, ale nejdůležitější je, že mu tam bude znít i tleskot rukou ve chvíli, kdy sestupoval z pódia s cenou v ruce.

Další článek




celkem 1 komentář

Nejnovější komentáře

Hezky clanek Zvedavec1 8. 12. 2005, 20:16

Další podobné články

Problematický přebytek plastů okem fotografa

Problematický přebytek plastů okem fotografa

Fotografie týdne: Světlo nezastavíš....

Fotografie týdne: Světlo nezastavíš....

V řecké mytologii, ale také v dalších starověkých náboženských systémech je možné vidět, že existuje bůh Slunce, jako jedna z klíčových postav celého panteonu. Někde k němu bývá přiřazována také jistá moudrost nebo nadvláda nad živými.

Fotografie týdne: O cestě na vrchol, která nikdy nekončí

Fotografie týdne: O cestě na vrchol, která nikdy nekončí

Teilhard de Chardin má ve své knize Úvahy o štěstí zajímavý obraz lidí, které dělí do tří kategorií. Jde o horolezce, kteří se chystají na výstup.

20 vět, které byste neměli pronášet před fotografem

20 vět, které byste neměli pronášet před fotografem

Fotografování je sice řemeslo, ale bez malé dávky talentu bude každá zakázka poměrně náročná. A co teprve, když vás budou zákazníci žádat o sice konkrétní, ale zcela nesmyslnou věc. Ty nejhorší požadavky se kupodivu mnohokráte opakují...

Fotograf pořídil unikátní záběry zatmění slunce z komerčního vnitrostátního letu

Fotograf pořídil unikátní záběry zatmění slunce z komerčního vnitrostátního letu

Fotografie týdne: Starosti

Fotografie týdne: Starosti

Slovo starost etymologicky souvisí se stářím, je odvozeno od jeho představy, jako věku truchlivého či smutného. Být starý a mrzutý, je tedy jistým jazykovým rámováním, které se zde užilo a jehož základní strukturu slov dodnes nese.

Fotografie týdne: Kam už nemůžeš...

Fotografie týdne: Kam už nemůžeš...

Říká se, že do dýní a do lidí, člověk zvenčí nevidí. A zatímco u dýně je možné užívat různé diagnostické metody pro zkoumání toho, co je uvnitř, tak u člověka to jde hůře. Respektive zkoumat můžeme mnohé, ale onoho vnitřního se zatím dokážeme dotýkat skutečně jen málo.

Typy fotografů a jejich charakteristické chování

Typy fotografů a jejich charakteristické chování