DIGIarena.e15.cz

Zasněná Fotografie týdne

Podzimní Praha je jeden velký Sen. Přesvědčuje nás o tom autorka aktuální Fotografie týdne...
Zasněná Fotografie týdne

V kolik hodin je během toulek po Praze nejlepší zastavit se na Karlově mostě, abychom tam potkali co nejméně lidí? Autorka, představující se jako Barbara Havlíková, tvrdí, že půl šesté ráno je ten nejlepší čas – zvlášť je-li podzim. Sychravé mlhavé počasí vyžene z mostu i ty nejodolnější obyvatele a teprve pak může člověk zkusit polapit krásnou atmosféru takového místa. V klidu a nikým nerušen, nejlépe sám. Tak, jak se to povedlo právě autorce dnešní Fotografie týdne s názvem Sen.

Je trošku zasněná, ale nijak bláznivě. Je to téměř reálný sen těsně před probuzením do práce. Chvilka před rozedněním, která se v létě rychle přehoupne v den, zatímco na podzim a v zimě jako by se ani sluníčku vstávat nechtělo. A proto je Praha vybavena množstvím malých světýlek, tlumeně zářících v mlžném oparu. Jsou jich stovky, v podobě dlouhých šňůr malých svítících korálků spolu se sochami ohraničují cesty, aby noční kolemjdoucí neztratili směr. Když je v noci liduprázdno, opravdu získávají tato místa naprosto odlišnou atmosféru. Bývá to jejich stářím a mystikou, která se k němu váže a která spoustu lidí fascinuje. A samozřejmě ta mlha. Tu lze u vodních ploch potkat pravidelně a v tomto ročním období je svým způsobem velice v kurzu. Ale že tomu záběru sluší?

Klepněte pro větší obrázek
Sen; foto: Barbara Havlíková

Když fotíme hromádku jablek, můžeme si je naskládat, jak se nám zachce. S mostem (stejně jako s jakoukoli krajinnou scenérií) nehneme. Nicméně, lze hnout s fotografickým aparátem. Je možné, že s trochou hravosti by v tom okamžiku mohly vzniknout ještě daleko zajímavější snímky z různých zvláštních úhlů, z podhledu a podobně, ale autorka zřejmě usoudila, že „klasika“ v podstatě nikoho neurazí, ale potěšit může. Záběr je tedy téměř osově souměrný, linie světel a soch plynule ubíhají do dáli, kde se ztrácejí a navozují nám dojem zamlžené vzdálenosti.

Jen človíček uprostřed se trochu nemohl rozhodnout, jestli se postaví doprostřed, nebo zůstane v ideálním zlatém řezu, takže zůstal neslaně nemastně postávat kdesi uprostřed a čekal, až autorka cvakne. Podle názoru některých čtenářů tam postavička vlastně být ani nemusela. Podle jiných záběr oživuje. Nejde opět o nic jiného než o kontrast – prázdný most nám sice evokuje „prázdný most“, ale vzdálená postavička v mlze působí dojmem osamělosti, opuštěného člověka, který se na tento „prázdný most“ vypravil, aby si tuto opuštěnost svým způsobem vychutnal. Dojem je tak o něco silnější a to samozřejmě atmosféru snímku podporuje.

Nevím, čím to je, ale u černobílých snímků se častěji než u jakýchkoli jiných objevuje výkřik „To chci na zeď!“, ať už je téma jakékoli. Možná proto, že černobílé foto není složité sladit s interiérem v jakékoli barvě, nebo protože jsme si zvykli vnímat černobílé snímky jako „více umělecké“. Tento „Sen“ od Barbary Havlíkové by ovšem v kvalitním a rozměrném provedení na nějaké zdi nemusel být špatný. Je to hluboký, prostorový záběr, do kterého se člověk dovede na dlouhou chvíli zahledět a relaxovat. V dnešní době je to o hodně lepší, než se dívat z okna na protější panelák.

Autorku zajímají obecně různé pohledy na Prahu, zajímavé záběry z pražských ulic, architektura nebo život na sídlišti, prostě příběhy všedního dne. A možná jsou právě takové příběhy tím, co vyvažuje všechny ty úchvatné snímky ze vzdálených krajin. Protože třeba do Francie nebo do Alp se někteří z nás nikdy nedostanou, ale zajet si s foťákem do Prahy není zas tak nesplnitelný sen...

Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: Konec nákladového nádraží Žižkov

Fotografie týdne: Konec nákladového nádraží Žižkov

„Něco končí a něco jiného začíná“. Tato lidová úvaha je hojně rozšířená a má sloužit jako jakési pohlazení, zdroj naděje pro někoho, kdo se setká s koncem, který nechtěl. Jde o tvrzení, které v sobě mísí naději a jistý idealismus.

Fotografie týdne: jak běží čas metrem – o čase a bezčasí tančících v mysli fotografa

Fotografie týdne: jak běží čas metrem – o čase a bezčasí tančících v mysli fotografa

Co je to čas? Dokud se mne na to nikdo nezeptá vím to, ale jakmile mám odpovědět, uniká mi to. Tak nějak by bylo možné parafrázovat slavný výrok, jehož autorem je Aurelius Augustinus.

Fotografie týdne: Budiž světlo – o světle, světu, slovu a stvoření

Fotografie týdne: Budiž světlo – o světle, světu, slovu a stvoření

Podle Jana Patočky mají slova svět a světlo společný etymologický, ale také především myšlenkový, kořen. Svět je to, co je osvětlené, co se nám zjevuje, co můžeme poznat.

Fotografie týdne: Brázdy – O plánech, setí a hledění budoucnosti

Fotografie týdne: Brázdy – O plánech, setí a hledění budoucnosti

Pole je symbolem úrody a jisté emancipace člověka. Tím, že k nomádskému způsobu života přidal stavění obydlí a současně začal obdělávat půdu, tak vytvářel první kulturní strukturu a první města.

Fotografie týdne: Cesta – o nekonečnu, dálkách a cestě

Fotografie týdne: Cesta – o nekonečnu, dálkách a cestě

Jedna ze základních pouček eukleidovské geometrie říká, že dvě rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Toto tvrzení může být překvapivé v několika ohledech. Pokud se na rovnoběžky díváme jinde než v nekonečnu, jsou od sebe stále stejně daleko.

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Říká se, že dobrá architektura by měla určitým způsobem citlivě pracovat s okolní krajinou. Santini na Vysočině vycházel z barokní představy, že ji lze přeměnit. Jeho stavby s krajinou nelícovaly, neztrácely se, ale dotvářely ji.